23. Vyhledávání společnosti 2/3

22. srpna 2012 v 16:14 | Phoebe Esteban |  FF - Arizona

"Nechceš přijít ke mně?" zeptal jsem se najednou a snažil jsem se ignorovat to, jak slova z mojí pusy zněla naprosto nemístně, když byla namířena na Setha. Rychle se na mě otočil.

"Vážně?" zeptal se, jako bych právě odpřísáhl, že má na zahradě dvouhlavého slona. Asi jsem mu to nemohl vyčítat. To pozvání mu asi přišlo stejně divné jako mně.

"Jo. Teda, nemáš bazén a my jo, tak bychom třeba mohli… zaplavat si. Říkal jsi, že na Angelu nemusíš čekat tady, tak…"

"Ah. Ehm, jo. Dobře. Ale co tvůj… teda, Eddie? Co Eddie? Vím, že rodičům se líbil, ale nevím, co si myslí o…"

"Podle mě s tebou nemá problém," řekl jsem upřímně. "A stejně není doma. Nikdo tam není."

"Tak jo, kdy chceš jít?"

Chvíli jsem si Setha prohlížel. Možná souhlasil, že přijde, ale něco v jeho tónu upoutalo mou pozornost. Kdybych ho neznal lépe, řekl bych, že je nervózní. Docela mě to pobavilo.



"Teď?"

"Fajn," řekl a skoro odhodlaně se postavil. "Jen mi dej vteřinku. Můžeme tam jet autem, ne? Když angela zavolá…"

Ani mě nepřekvapilo, když v tu chvíli začal zvonit telefon. Znělo to jako mobil, ale bylo to slyšet zespod a Seth se na mě omluvně podíval, než tam vyrazil. Pokrčil jsem rameny, vstal jsem a šel dolů mnohem pomaleji než on. Když jsem k Sethovi došel, zrovna telefonoval a říkal Angele, že za ní hned pojede.

Zamířil jsem ke dveřím a čekal jsem, až to Seth položí. Když to udělal, trochu rozpačitě za mnou šel.

"No…" začal.

"Ehm, vezmu si Chey a pojedu," přerušil jsem ho.

"Chceš jet se mnou?" zeptal se Seth. "Teda, slíbil jsem Angele, že se setkáme, ale ona bude asi stejně chtít někam jít. Můžu vás oba hodit domů, než budu muset do práce; Nebo když budeš muset odjet dřív, to můžu taky zařídit."

"To je dobrý, tak třeba jindy. Stejně asi budu muset ještě něco zařídit."

"Určitě?"

"Jo, půjdu," rozhodl jsem se; a asi jsem byl trochu zklamaný.

Když jsem jel domů, došlo mi, že zklamaný jsem. A upřímně, taky mě trochu štvala Angela. To bylo naprosto neoprávněné, já vím, ale mrzelo mě, že nebudu se Sethem. Aspoň bych měl co dělat. Zklamalo mě, že to teď nejde, a když jsem nad tím přemýšlel, důvod, proč jsem vyhledával Setha Fishera, mi začal dávat větší smysl.

Zaprvé bydlel blízko. Moje doprava byla poněkud omezená, takže jet k Sethovi bylo praktické. Navíc jsem byl zoufalý a chtěl jsem jakoukoliv společnost, a to vysvětlovalo mnohé. Na to jsem přišel během těch pár dnů s Eddiem. Ta kancelář se mi sice tak nelíbila, ale aspoň jsem nebyl doma sám a nečekal jsem, až se někdo ukáže. A co se Aarona týče, nečekal jsem, jestli se ukáže on. Eddie, Luke a Jase byli pořád pryč a já začínal mít ponorkovou nemoc, a pokud něco, zjistil jsem, že se mi vážně nelíbí být sám tak moc, jak jsem si myslel.

A když jsem teď jel domů na půjčeném kole, byl jsem sám, kromě Chey, která mi byla blíž než obvykle a běhala kolem mě. Ale rozhodl jsem se nebýt tak smutný kvůli tomu, že jedu domů sám. Přece jen, zklamaný jsem byl proto, že se mnou nejede Seth. Ne že bychom byli přátelé - ale v téhle chvíli ani nepřátelé. Tak či tak jsem si říkal, že nemusím tak vyvádět. Přece jsme si nic předem nedomlouvali. Plány se Sethem. K smíchu. Tak trochu. Asi stejně směšné jako myšlenka, že bych se Sethem strávil den, hrál s ním hloupé hry, pomáhal mu a jeho otci nebo s ním šel bruslit - a to už jsem udělal.

Když jsme se s Chey blížili k domu, rozhodl jsem se, že si stejně půjdu zaplavat. Pár koleček mi neublíží a mohlo by mi to zklidnit myšlenky. Ale když jsem uviděl, jak se ke mně a Chey blíží známé hnědé auto, rozhodl jsem se, že pár koleček by mi mohlo také pomoct odbourat tu nahromaděnou agresi, pokud to setkání, které mě s Aaronem Keslinem čekalo, nepomůže.

A setkání se blížilo. Když jsem zastavil a zíral na to auto s nadějí, že prostě projede kolem, zastavil o kousek dál. Ani mi nedal šanci kolem něj prostě projet nebo dělat, že tam není. Čekal, vystoupil a posadil se na kapotu, aby mi to dal najevo. Sledoval mě, zatímco jsem jel k němu. Říkal jsem si, že to je proto, že Chey na něj už začala štěkat a nebylo by dobré, kdyby ho kousla. Nechci, aby chytla vzteklinu.

Díval jsem se přímo před sebe, ne na Aarona nebo na to, jak dobře vypadal. Štvalo mě, jak dobře vždycky vypadal. Teď bych si spíš přál, aby měl na sobě tričko a aby se na mě nedíval tím malým, provokativním úsměvem, pod kterým jsem vždycky předtím rudnul. Neměl právo se na mě takto dívat. Neměl právo se na m dívat vůbec.

Jak jsem dojel k autu, okamžitě jsem ho začal objíždět. To nejlepší, co jsem mohl udělat, bylo ignorovat ho.

"Chey," zavolal jsem a doufal, že přestane štěkat na Aarona a poběží za mnou. Neposlechla. Musel jsem se zastavit a to byla první chyba. "Chey, no tak!"

"Rory."

Vydechl jsem. Neměl se mnou mluvit. Neměl taky ignorovat Chey, když procházel kolem auta. Aspoň šla za ním a já ji mohl chytit za obojek.

"Chey, jdeme," prohlásil jsem a zatahal za obojek. Aspoň přestala štěkat. Ale nebylo to zrovna snadné, snažit se udržet na kole a táhnout ji s sebou.

"Snažil jsem se ti zavolat," řekl Aaron a vyrazil vedle mě. Nebylo pro něj těžké držet tempo. V podstatě jsem se plazil, jak jsem držel Chey, která se znova snažila dostat na Aarona a vrčela, když ji zrovna neškrtil obojek.

"To jsem nevěděl," odsekl jsem. A tak mi to vyhovovalo. Snažil jsem se Chey popohnat, ale když se Aaron najednou dotkl mé ruky, úplně jsem ji pustil, setřásl ho a zíral na něj.

"Nemůžeš mě takhle ignorovat."

"Přestaň na mě kurva sahat," varoval jsem ho. "Co tu vůbec děláš? Nech mě na pokoji."

"Až si se mnou promluvíš, Rory. Hele, já vím, že se zlobíš…"

"Zlobím?" zeptal jsem se a vztekle jsem se mu díval do očí. "Děláš si ze mě prdel? Po tom, cos udělal? A pak se prostě ukážeš, skoro se popereš s Lukem a myslíš, že se jen zlobím? Udělej pro mě laskavost, debile. Táhni. Chey!"

Když jsem se znovu rozjel, pes mě tentokrát následoval. Vlastně oba.

"Rory, Luke je ten, kdo to vyvolal," hádal se Aaron. "A já nemohl vědět, co se tam zrovna děje. Jen jsem s tebou chtěl mluvit!"

"Takže tys neviděl ta auta, do háje?" ptal jsem se. "Jseš fakt plnej sraček, Aarone. Drž se ode mě dál."

Začal jsem šlapat rychleji, chtěl jsem se od něj dostat pryč, ale prudce jsem zabrzdil, když mi skočil přímo před kolo, chytil mě za řídítka a zíral na mě.

"Proč je tak těžké věřit, že jsem s tebou chtěl prostě mluvit?" zeptal se Aaron. "Tys mi to položil! Víš vůbec, jak pro mě bylo těžké tam přijet? Jenom jsem chtěl příležitost… vysvětlit to. Prostě jsem s tebou chtěl mluvit." Vydechl a rozpačitě nakrabatil obočí, zatímco se mi díval do očí a očividně mě prosil. Já si jen poposedl, založil ruce na prsou a pozvedl obočí.

"Vysvětlit?" opakoval jsem. "Tak jo, můžeš vysvětlovat. Co kdybys začal tím, že mi řekneš, proč sis se mnou vůbec něco začal, když jediný důvod k tomu byl ten, aby Seth žárlil? Nebo co kdybys mi vysvětlil, proč jsi mi řekl, že ses s ním rozešel, když on se rozešel s tebou; nebo mi říct, cos o mně povídal, když ses chlubil, jak snadno jsi mě sbalil! Tak šup, máš co vysvětlovat, Aarone."

"Neříkej mi, že věříš něčemu, co říkal Seth," okamžitě odsekl Aaron. "Rory, měl jsi ohledně něj pravdu, když…"

"Ne, neměl," skočil jsem mu do řeči. "A jo, věřím mu. No a? i kdybych se spletl, stejně je mezi náma konec. Tak či tak. Zmiz mi z cesty."

"Rory!" Aaron zněl šokovaně. Fakt šokovaně. Na tom bylo něco příjemného. Ale k tomu mě to nějakým způsobem hrozně vytáčelo.

"Vždyť mě ani nemáš rád, Aarone!" štěkl jsem. "Tak toho nech!"

Protlačil jsem se kolem něj, i s kolem, a ani jsem se nezastavil, když jsem mu přejel nohu a on sebou trhnul. Taky jsem se nenamáhal se ohlížet, ani abych se ujistil, že za mnou běží Chey, takže se mi ulevilo, když mě doma předběhla. Taky se mi ulevilo, že Aaron se mě už nesnažil pronásledovat a ještě víc, že Lukeův jeep parkoval před domem.

Nechal jsem kolo v garáži a šel do kuchyně. Luke se určitě stavěl na oběd a já mě sto chutí postěžovat si na setkání s Aaronem, než bude muset zase do práce. Zavolal jsem na něj, hned jak jsem vešel do kuchyně, ale zarazil jsem se, když mi došlo, že není sám a navíc není oblečený do práce. Tentokrát s ním byl Rick. Luke se na mě usmál a klekl si k Chey.

"Čau," řekl. "Kdes byl?"

Chtěl jsem mu říct o Aaronovi, ale upřímně, moc se mi do toho nechtělo, když tam stál i Rick. Kdyby to byl Dave, asi by to bylo všechno jiné. Jistě, Rick na to si všechno přišel na té oslavě, ale stejně jsem nebyl úplně připravený o tom mluvit před ním.

"U Setha," řekl jsem a pokrčil rameny. Luke pozvedl obočí a Rick se na mě zvláštně podíval.

"Zase?" odpověděl Luke a ušklíbl se. Ale nic víc k tomu neřekl. "No, zastavili jsme se tu, abychom se zeptali, jestli nechceš s námi."

"Kam? Nemáš být v práci nebo tak něco?"

"Dneska jsem měl jen půl dne," vysvětlil Luke. "Jdeme k Brianovi. Chceš s náma?"

"Jo," řekl jsem okamžitě. Nebylo těžké se rozhodnout. Když se v okolí motal Aaron, chtěl jsem pryč. Ale pak jsem si vzpomněl na Eddieho. "Počkej, kdy se budeš vracet? Řekl jsem Eddiemu, že kolem čtyř budu doma - měli jsme něco v plánu."

"Žádný problém," prohlásil Luke. "Prostě mu zavolej. Může tě po práci vyzvednout u Briana. Je to po cestě." Usmál jsem se. Luke už stihl vytáhnout telefon z kapsy.

***
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karla Karla | 22. srpna 2012 v 21:17 | Reagovat

Wow, naprosto úžasné. Moc se mi líbilo to s tím, že nechce, aby Chey kousla Arona, aby nedostala vzteklinu. Moc dobrý :D

2 p.s. p.s. | 6. září 2012 v 20:03 | Reagovat

Chtěla jsem se zeptat jestli sem v nejbližší době (půl roku) umístíš nějakou další humornou povídku...

3 Blublublu Blublublu | 11. září 2012 v 18:41 | Reagovat

A Kedy bude dalsii diel?? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama