15. Monokl 3/6

12. června 2011 v 12:06 | Phoebe Esteban |  FF - Arizona
Strávit sobotu na pohotovosti není zrovna můj vysněný program. A sledovat, jak Eddie buzeruje každé dvě minuty nějakou sestřičku k tomu programu taky nepatřilo. Můj monokl byl očividně důležitější než bouračka, kvůli které byla celá nemocnice vzhůru nohama, pokud byste se teda zeptali Eddieho. To mi sice zalichotilo, ale stejně tak mě to vytočilo, protože vzato kolem a kolem Eddie zbytečně vyšiloval.
Očividně mu to bylo líto. Když na mě zrovna nekřičel, ať jsem v klidu a nechladil mi obličej, tak se mi omlouval. Ale upřímně řečeno, mně to bylo stejně líto. A navíc jsem se cítil trapně. Eddie nebyl jediný, kdo nedával pozor. Kdybych tak nezíral na Aarona, určitě bych viděl, jak na mě ten míček letí; nesložil bych se jako idiot a teď bych neseděl na pohotovosti a nečekal na doktora. Přemýšlel jsem, kolik lidí to vidělo. Lidí jako Aaron. A necítil bych se špatně kvůli tomu, jak si to Eddie vyčítal - nebo kvůli tomu, že jsem zkazil den i Lukovi a fakt to vypadalo, že jsem mu ho zkazil, vzhledem k tomu, jak seděl tiše vedle a vypadal, že by chtěl zmizet pokaždé, když Eddie začal dělat další scénu. Už jsme tam byli hodinu, když se konečně posadil naproti nám. Vypadal vyčerpaně a poraženě.
"Určitě to nebude už moc dlouho trvat," prohlásil Eddie, ale znělo to, jako by chtěl ubezpečit sám sebe. Já byl v tu chvíli hrozně utahaný a už mě nebavilo si to oko chladit. Proto jsem položil šátek vedle sebe a opřel jsem se o nepohodlnou židli. Snažil jsem se udělat si co největší pohodlí, zavřel jsem oči a přemýšlel, jestli bude moc vadit, když budu chvíli mimo.

"Jen chci odtud pryč," zamumlal jsem. "Nenávidím tyhle místa."
Kolem mě nastalo ticho a já si ho užíval. Ignoroval jsem bolest hlavy a těšil jsem se, že se trochu prospím, ale ten klid náhle přerušil Lukův hlas.
"Oh, do prdele, Rory… tvoje máma, promiň."
"Huh?" Otevřel jsem oči. Zmátlo mě, jak se na mě oba ustaraně dívali. Co má moje máma společného s tím, že jsem právě dostal baseballovým míčkem do obličeje a teď jsem musel čekat na pohotovosti? Tak či tak, za obojí mohl Eddie.
"Ehm… jen… už dává smysl, proč ti je nepříjemně v nemocnici," povídal Luke rozpačitě. "Kvůli mámě…"
Oh.
"To není kvůli tomu," řekl jsem rychle. "Nemocnice jsou… nelíbí se mi ten zápach. A je v nich vždycky zima. A navíc, máma umřela doma."
Rychle jsem se podíval na Eddieho, který se tvářil jako vždycky, když ho něco zajímalo. "V bytě, kde jste žili?" zeptal se tak tiše, jako by skoro ani nechtěl, abych ho slyšel.
"Ne, u babičky. Asi týden před tím se… no, když se jí udělalo fakt zle, přestěhovali jsme se tam."
Na chvíli jsem se odmlčel a vzpomínal jsem. Na ty poslední dny jsem si moc pamatovat nechtěl, pozorovat, jak mi v pár dnech skoro zmizela před očima. Její vynucené úsměvy. Patetické pokusy o smích, jen kvůli mně. Ten děsivý klid těch dní, vědomí, že už s náma dlouho nebude a hrůza, když jsem jí dával dobu noc a věděl, že je to možná naposled. Až to nakonec naposled bylo.
Nechodil jsem do školy. Babi Alice mi chodila pro úkoly, protože všichni jsme věděli, co se stane a já chtěl s mámou trávit co nejvíc času. Naučil jsem se si přispávat. Ale to bylo fuk, máma stejně většinu času spala. Ale to pondělí jsem se vzbudil brzo a nechtělo se mi spát, tak jsem šel dolů a převrátil babičce kuchyni vzhůru nohama, když jsem mámě dělal snídani. Dokonce si pamatuju, co jsem udělal. Máma měla ráda francouzské tousty a ještě jsem nalil dvě sklenice pomerančového džusu s dužinou, který měla babička vždycky doma a to všechno jsem jí nesl do ložnice.
Máma byla vzhůru, když jsem tam došel. Vypadala unaveně a já jí pomáhal s jídlem. To nebylo nic jiného. Už jsem to dělal předtím. Ale to rána se mi zdála zmatená, protože se mě ptala, jak bylo ve škole. Pořád jsem byl v pyžamu, ale řekl jsem jí, že to bylo super a když dojedla, řekla, že se chce trochu prospat. Zavřela oči a já jí sledoval, dokud nepřestala dýchat. Seděl jsem tam, díval jsem se na ni a předstíral, že jen spí a držel jsem ji za ruku, dokud ji neměla úplně studenou. Musel jsem ji pustit, protože byla studená a máma měla vždycky teplé ruce. Když byly studené, něco nebylo v pořádku. Nemohl jsem přijmout, že je něco v nepořádku. Věděl jsem, že to přijde, ale nebyl jsem na to připravený. Takhle skončit neměla. Měla mě předtím varovat. Měl jsem na to být připravený.
"Rory?"
"Jsou tu někde toalety?" zeptal jsem se a prudce jsem se postavil.
Zamrkal jsem. Došlo mi, že Eddie na mě vyplašeně zírá, tak jsem se zhluboka nadechl a odsunul ty vzpomínky tam, kam patřily. Z mojí hlavy. Měl jsem pocit, jak by mi otíkaly oči a to jen dodalo bolesti hlavy a tváře a varovalo mě to, že se zase chystám ztrapnit. Nechtěl jsem se složit. Ani nevím, odkud to přišlo. Měl jsem to mít přece pod kontrolou.
"Půjdu s tebou," prohlásil Eddie a stoupl si, ale já jen mávl rukou.
"To je dobrý, já to najdu," prohlásil jsem a odešel jsem než stačil Eddie něco namítnout. Aspoň že nešel za mnou; fakt jsem potřeboval být sám. Potřeboval jsem… na chvilku přestat myslet. Když už nic jiného, ulevilo se mi, když jsem bez dalších nehod našel toalety a skoro nikdo tam nebyl. Zavřel jsem se v nejbližší kabince a začal zhluboka dýchat. Snažil jsem se vytěsnit si z hlavy některé představy. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, než se ozvalo tiché zaklepání na dveře.
"Obsazeno," dostal jsem ze sebe.
"Já vím, Rory… nepůjdeš ven?"
Když jsem slyšel Lukův hlas, na chvíli jsem zadržel hlas. Nechtěl jsem, aby mě slyšel takhle dýchat. Trvalo mi to asi dvě vteřiny, než jsem se uklidnil natolik, abych zvládl otevřít dveře a podívat se mu do očí. Byl jsem rád, že se na mě usmíval a nevypadal ustaraně. Kdyby totiž vypadal ustaraně, mohl bych si myslet, že k tomu má důvod.
"Eddieho jsi úplně rozhodil," vysvětloval. "Bál jsem se, že půjde za tebou a je trochu… no, přemluvil jsem ho, že půjdu já. Jseš v pořádku?"
"Dobrý," kývl jsem. "Pořád čekáme?" Přešel jsem k umyvadlu a umyl jsem si ruce. Zdálo se mi to lepší než postavit se Lukovi přímo. Přesunul se vedle mě a opíral se o stěnu, zatímco jsem nechal ruce pod proudem vody a pozoroval svůj odraz v zrcadle. Rozhodně jsem měl nateklé oko a ta hrozná rudá barva se teď měnila v několik odstínů fialové a žluté. Moc hezky to nevypadalo.
"Budeme brzo na řadě," odvětil Luke a já jen kývl. Vypl jsem vodu a natáhl jsem se kolem něj pro papírovou utěrku. Najednou jsem stál proti němu. Vyčkávavě se na mě díval a já přemýšlel, na co čeká. "Promiň," řekl nakonec. "Bylo ode mě pitomý to vytahovat, to…"
"To je v pohodě," přerušil jsem ho a potřásl hlavou. "Já nevěděl… nevěděl jsem, že mě tak rozhodí… vzpomínky. Bylo to blbý."
"Není to blbý, Rory."
"Možná ne," povzdychnul jsem si. "Jen to asi… měl bych se bát místa, kde umřela? Víš, nebojím se. Když mi máma pomáhala v bytě balit, odnesl jsem všechny máminy věci do pokoje… kde se to stalo. Seděl jsem tam. Když jsem se sem stěhoval, rozloučil jsem se s tím pokojem. Chybí mi. Je na tom něco divnýho?" Asi jsem se na něj díval, jako bych fakt čekal odpověď, ale já ji fakt chtěl. Chvíli mu trvalo, než mu to došlo.
"Ne. Podle mě ne."
"Dobře," kývl jsem, jako by tím bylo rozhodnuto. Pak jsem si zase sáhl dlaní na bolavé místo. "Začíná mě bolet hlava."
"Dobře," řekl Luke, položil mi ruku na rameno a vedl mě ke dveřím. "Pojďme se podívat, jestli už nejsme na řadě - možná by ses měl posadit."
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ell ell | 12. června 2011 v 20:44 | Reagovat

A další kapitoly budou zase veselejší, že jo ... :(

2 p.s. p.s. | 28. září 2011 v 21:06 | Reagovat

Chudák Rory,to je blbý že to vytáhli.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama