na Blog.cz

Děťátko spalo.

Taky jednou.

A vůbec se nejedná o autorčin pokus, jak děťátko lidsky a mírumilovně knock outovat. Klidně ho mohla Trina chovat… nebo ho mohl Taylor chovat… nebo ho mohl Taylor pocho… ale čert to vem, spící dítě je humánně odstraněné dítě.

Všichni čtyři "dospělí" teď seděli v obýváku.

Taylore si na ránu tisknul mraženou zeleninu (čing čeng, čínská zeleninová směs), protože nikdo už nevydržel poslouchat skučení, jak to bolí.

"No a… stalo se něco zajímavého od chvíle, co jsem byl… pryč?" zeptal se Quinn a významně na Taylora pozvedl obočí.

"Hmmm… tvá sestřička se pokusila o sebevraždu," nadhodila Trina bez vytáček.

Aspoň se pokusila zamaskovat ten spokojený úsměv, tu malou brécu nikdy moc nemusela.

Ne? Ne?? To mi neznělo jako vyjednávání.

"Hni se!" vyjel jsem na něj a on si místo odpovědi položil jednu nohu na sedadlo před sebou.

"Fajn," odsekl jsem. Postavil jsem se a měl jsem v plánu projít kolem, abych si pak mohl sednout vedle Aarona. Proč mě musel do hajzlu Seth zahnat do rohu a proč potřeboval Aaron na popcorn to pitomý máslo? "Uhni!" zkusil jsem to znova, ale místo aby tu nohu sundal, jen na sedadlo hodil i druhou a tím mě úspěšně zahnal do pasti.

"Debile," poznamenal jsem a vztekle jsem se zase posadil. Chtělo se mi skákat radostí, když se Aaron vrátil, podíval se, kde sedím, pak kde Seth sedí - a konečně vypadal naštvaně.

"Sethe, hni se," naléhal Aaron a já se na něj usmál.

"Tak zaprvé, já neobědvám, to Aaron. A za druhé, když jsem s ním mluvil naposled, jmenoval se Aaron, ne nepřítel."

"Věř mi, v tom není rozdíl," odvětil. "Rory, tušíš vůbec…"

"Víš, tuším," skočil jsem mu do řeči.

"Kdyby Luke věděl…"

"Luke to ví," odpověděl jsem. "A oba jsme se shodli, že to není jeho věc - stejně jako to není tvoje věc." Doufal jsem, že tím to skončí. Pochopil jsem, jak t Davea rozhodilo, ale upřímně - co je mu do toho, s kým jsem šel na oběd? Bohužel Dave se toho nemínil tak snadno pustit - soudě dle toho, jak mě chytil za rameno a otočil mě zpátky, když jsem se pokusil vrátit do restaurace. Teď se na mě díval vážně nevěřícně.

Další kapitola bude zítra/v pátek, dnes se aspoň musím pochlubit obrázkem, který mi nedávno zvedl náladu:-)

Ulevilo se mi, že ho to pozvání očividně potěšilo. Okřikl jsem Chey, otevřel mu dveře a rozhlédl jsem se, jestli jsem nenechal nějaké boty v tomhle patře. Asi ne, tak jsem zamířil dolů a Aaron hned za mnou.

Měl jsem v pokoji větší pořádek než on, ale stejně mě tam znervózňoval. Rozhodl jsem se úplně se vyhýbat jeho pohledu, když jsem hledal sandály, které se nakonec válely pod postelí.

"Docela se mi ulevilo, že nemáš pokoj s Lukem," poznamenal Aaron. Vzhlédl jsem a pousmál jsem se. Měl jsem dojem, že v tom případě by aspoň trochu žárlil.

Když jsme dojeli a jeli jsme domů, ulevilo se mi, že mi Luke celou cestu něco povídal, většinou o svých přátelích - a dost jsme se nasmáli. Právě cestou domů mi došlo, že ten den nebude tak hrozný. Ještě se Luke přijel a vzal mě s sebou ven. A taky mě potěšilo, že právě se mnou mluvil o své mámě. Díky tomu jsem měl najednou pocit, že s ním můžu v pohodě mluvit… o čemkoliv. Teda, ne o Aaronovi. Na to jsem ještě připravený nebyl a Luke myslím taky ne. I když se to s Aaronem tak podělalo.

Ale taky jsem chtěl mluvit o dalších věcech. Doufal jsem, že mi s nimi bude moct Luke pomoct. Chtěl jsem si promluvit o tom, že se Eddie s Jasem hádají. Ale když jsme dorazili domů, došlo mi, že se bude muset vrátit do práce. Tak to bylo možná lepší. Odjel v mnohem lepší náladě a já na tom byl podobně. Klidně můžu tohle téma vytáhnout později. Navíc měla přece Lukova máma narozeniny a já ho nechtěl stresovat ještě víc, obzvláště když pouhá hodina a půl s ním mě tak uklidnila.

"Pardon?" zeptal jsem se nevěřícně. "Víš, co udělala? Chtěla mluvit s Eddiem! Proč do háje nemohla mluvit se mnou?"

"Možná se toho bojí," odvětil. Musel jsem zadržet dech, když se zase zavrtěl a přesunul mi ještě větší váhu do slabin. "Já jen říkám, že bys jí možná mě dát trochu času… nech jí, ať se na tebe obrátí sama. Třeba ví, že udělala něco špatně a zatím prostě neví, jak o tom s tebou mluvit."

"Neměl bys být na její straně," oznámil jsem mu a tentokrát jsem se pod jeho vahou pokusil posunout sám. Potřeboval jsem se dostat jinam, ale jen se to zhoršilo, když jsem skoro zalapal po dechu; to posunutí jsem cítil v rozkroku a to dost zřetelně. Nijak ani nepomáhalo, že seděl nade mnou a vypadal stejně sexy jako pokaždé. Cítil jsem jeho pot s deodorantem a přestával jsem logicky myslet.

Nevím, jak popsat ten následující den. Asi jako depresivní, to by šlo. Zaprvé, Aaron se mi neozval. Ani nezavolal. Což znamenalo, že všichni byli v práci a já mezitím doma vyšiloval - a příjemný to fakt nebylo. Divné, nenapadlo by mě, že všechny ty "rodinné problémy" půjdou do pozadí jen kvůli tomu, že mi nezavolal. Ale je to tak. Nelhal jsem, když jsem mu tvrdil, že ho mám rád a teď jsem si připadal neschopně. Očividně se mu na mně něco nelíbilo a já se kvůli tomu cítil hrozně rozpačitě. Rozpačitý idiot. A to je pěkně v háji.

A k tomu ještě Luke. Vycházeli jsme spolu dobře. Žádný problém, ale bylo jasné, že není ve své kůži. Už podruhé přišel domů a vypadal, jako by mu někdo nazvracel do oběda. Když jsem se ho na to ptal, jen prohlásil, že nemá dobrý týden, ale já si nemohl pomoct a přemýšlel jsem, jestli ten špatný týden nemá nějakou spojitost se mnou. Zase jsem mu chtěl říct, co se stalo s Aaronem, ale nakonec jsem se rozhodl, že by to situaci jen zhoršilo. Nejlepší bude na to celé zapomenout a doufat, že příští týden bude lepší pro nás oba.