Sam 3/4

19. prosince 2010 v 0:19 | Phoebe Esteban |  FF - Sam
Asi nastal správný čas zmínit se, že mám něco jako stalkera. Poprvé jsem se s ním setkal před rokem a co se duchů týče, stal se mou nejhorší noční můrou. Zemřel v šedesátých letech a furt tu strašil, což znamenalo, že nemá v plánu v nejbližší době mizet a jakmile zjistil, že já ho slyším, vidím a můžu na něj sahat, šlo to do kopru. I když jsem mu nabízel pomoc s nedořešenými problémy, opakoval, že nemá v plánu jít dál. Nikdy. Co hůř, rozhodl se, že nás spojuje to, jak ho vidím a že k sobě patříme. Žárlil pokaždé, když jsem mluvil s jiným smrtelníkem, ovšem nedalo se to srovnávat s tím, jak žárlil, když jsem trávil čas s někým živým, včetně rodiny a spolupracovníků. Naposledy jsem ho z bytu, kde se hrozně rád potloukal, vykopnul před dvěma týdny, a už mě skoro i napadlo, že by mi mohl začít chybět. To se ovšem změnilo teď, když přede mnou stál, sebejistý jako obvykle.


"To sis fakt myslel, že se mi můžeš vyhýbat navždycky?" zeptal se.

"No, zkusit se má všechno…"

"Kdes byl? Čekal jsem na tebe doma, ale neukázal ses tam."

"Byl jsem tam před půl hodinou, Davide."

Zafňukal. "Tak co teď děláš tady?"

"Hej, Same! Tys fakt přišel," ozval se Ryan a já předpokládal, že ta ruka na rameni patřila jemu.

David vyjekl. "A kdo je tohle?"

Přitiskl jsem si telefon blíž k uchu, hlavně kvůli Ryanovi. "Zavolám později, Davide. Není tu signál."

"Promiň," ozval se Ryan, když jsem odložil telefon. "Nevšiml jsem si, že voláš. Teď jsem teprve opustil místo a nemám problém s druhou večeří."

"Promiň, že jdu pozdě,"řekl jsem.

"Nedělej si s tím hlavu, překvapuje mě, žes vůbec přišel, po tom co se stalo."

"Co tím myslíš?" zeptal jsem se, když mě vedl restaurací.

"Megan Herringtonová byla tvoje známá," řekl soucitně. "Určitě tě to muselo rozhodit. Jakej zkurvenej psychopat by mohl rozkopat něčí hrob? Jako by si její rodina už takhle nezažila dost."

"Ah… jasně. Hele, jsem docela rád, že tu ještě jsi. Jak jsi říkal, po tom všem, co se stalo, bych si docela rád užil jeden večer, kdy na to všechno vůbec nebudu myslet."

"To by se dalo zařídit," řekl s trochou zákeřnosti v hlase. "Tady, posaď se. Mám ti přečíst menu nebo bych tě tím urazil?"

Musel jsem se usmát. To byla jedna z věcí, co jsem měl na Ryanovi rád - když si nebyl něčím jistý, nebál se zeptat.

"Co jsi měl předtím?" zeptal jsem se.

"Salát."

"Salát?" Musel přece běžně jíst víc než jen salát, aby si udržel všechny ty svaly, kterých jsem se v práci dotýkal.

"Vlastně dva… upřímně, pořád jsem doufal, že se objevíš."

"To má být jako rande nebo co?" zeptal se David. Bylo by moc troufalé doufat, že prostě zmizí, když jsem předstíral, že jsem mu položil telefon. Z jeho pozice a směru Ryanova hlasu jsem si odvodil, že se asi posadil Ryanovi na klín. Takže bude opravdu těžké ho ignorovat, i přes to, jak jsem byl odhodlaný.

"Nechceš si dát pizzu napůl?" zeptal jsem se Ryana.

"To zní skvěle."

"To zní skvěle," zaškaredil se David.

Odkašlal jsem si. "Tak jak se má rodina?" zeptal jsem se. Ryan mluvil o Millsových tak často, že jsem měl pocit, že se s nimi znám osobně. Všech patnáct lidí - rodiče, prarodiče, sourozenci a neteře se synovcema.

"Harry čeká další dítě," prohlásil. Harry - zkratka pro Harriet, byla jeho nejstarší sestra, provdaná za vojáka a měla plné ruce práce se třemi dětmi, nejstaršímu bylo sedm. "A Jason-"
jeho šestnáctiletý bratr -"konečně začne chodit plavat. Podle mě potkal v plaveckém týmu nějakou holku. To dítě nedostane do vody nic jiného než hormony. A máma se poslední dobou pustila do pečení, takže příště čekej koláč… ale když už tu tak sedíme, mohl bys mi říct i něco o své rodině. Rád bych o tobě věděl víc než jen to, jak máš šikovné ruce."

David teď stál vedle mě a vypadal úplně mimo. "Tohle je klient? Je mi z tebe blbě, Same. Blbě!" ignoroval jsem touhu zašklebit se na něj, nechtěl jsem Ryana urazit. Ale ať se mi to příčilo, musel jsem uznat, že má David pravdu.

Hrál jsem si s obroučkami svých brýlí, jako vždycky, když jsem se cítil nepříjemně a naklonil jsem hlavu Ryanovým směrem. "Můžu se tě na něco zeptat?"

"Ne,"5ekl Ryan hravě. "Zrovna jsem ti řekl, že dneska večer se ptám já."

"Ah… no, možná, já jen… obvykle se ve volném čase se svými klienty nevídám."

Skoro jsem slyšel, jak se ušklíbl. "Je ti to nepříjemné, Same?"

"Jasně že je, ty pitomče!" zařval David. "Tak si z ksichtu smaž ten nablblý výraz."

Pozvedl jsem obočí. "Ty se na mě šklebíš, Ryane?"

"Možná trošku," přiznal Ryan. Nemohl jsem si pomoct, koutky se mi stočily nahoru a zrudly i tváře.

"Ve vší vážnosti," řekl jsem se. "Nevím, jestli je tohle zrovna profesionální přístup…"

"Jít za zábavou?" zeptal se Ryan. "Asi ne, ale přece můžeš mít přátele, ne? I když se s nimi potkáváš v práci."

Úkosem jsem se podíval na Davida. Věděl jsem, co by na to řekl on. "Asi jo," připustil jsem. "Promiň, že jsem to vytahoval." Přece můžu mít přátele.

"A jestli sis našel kamaráda, který tě pozval ven," pokračoval Ryan," to přece nemá s prací nic společného."

Bylo mi to trochu trapné. Přemýšlel jsem, jestli je to na mně vidět stejně jako na Davidovi. "Takže teď jsme dva kamarádi, co šli na večeři…"

"A pak se z toho stane rande," dokončil. David zaprskal.

"To jsi vždycky tak sebevědomý?" zeptal jsem se.

"To chce cvik," poznamenal Ryan a já se neubránil smíchu. Ryan se m začal vyptávat na rodinu a známé a najednou bylo mnohem jednodušší Davida ignorovat. O rodině se mluvilo lépe. Řekl jsem mu, co dělá Eric, ale už jsem se nezmínil, že zrovna teď obhajuje chlapa, který je obviněn z vraždy mojí "kamarádky" Megan. Ale Ryana víc zajímalo, jaká je moje rodina než to, co dělala.

"Eric je můj bratr, ale i tak trochu můj táta," snažil jsem se mu vysvětlit, když jsme dojedli a on se rozhodl posunout se na našem prvním rande dál, tedy na procházku po okolí. Co já vím, možná jsme chodili furt dokola kolem jednoho bloku, ale šli jsme příjemným tempem, já mohl oťukávat okolí svou holí a i společnost byla fajn. "Rodiče čekali na první dítě hrozně dlouho a když jsem se narodil já, mámě už bylo kolem padesáti, oba umřeli, když jsem byl ještě děcko, ale Eric se o mě postaral. Jen to občas s tou starostlivostí přehání a když se k němu nastěhovala přítelkyně s dcerou, konečně jsem ho přesvědčil, že můžu bydlet dám."

"Není tak špatné mít kolem sebe lidi, kteří o tebe mají zájem, tvůj bratr mi zní jako fajn chlap."

"Já o tebe zájem mám," prohlásil David, náš nezvaný host. Pořád nám byl v patách a občas svými poznámkami zkoušel mou trpělivost.

"To taky je," kývl jsem. "I když ho doháním k šílenství."

Zvuky kroků se začaly odrážet, došli jsme pod známý most. "Hej,"řekl jsem. "Kousek odtud by měl být park."

Ryanovo ticho naznačilo, že jsem ho překvapil. "Jo. Chceš tam?"

"Jasně."

Šli jsme dál a zatočili jsme na úzkou špinavou stezku pro cyklisty. Museli jsme se k sobě přiblížit a jeho teplo trochu blokovalo studený vítr. Taky jsem cítil vodu po holení spolu s něčím zakouřeným, jako by dlouho stál u grilu. Naklonil jsem hlavu a stáhl hůl, už na ni stejně nebylo dost místa, a snažil jsem se zhluboka nadechnout. Rozpoznával jsem jednotlivé vůně a rozhodl jsem se, že se mi to líbí víc než krém a olejíček, který jsem na něj používal já.

"Proč potřebuješ do parku?" ozval se David. "Je tam hrozná tma, Same. Není to bezpečný. Řekni, že už musíš domů a nepotřebuješ, aby ti pomáhal."

"Zmlkni," odseknul jsem.

"Prosím?" zeptal se Ryan.

Trhnul jsem sebou,ale pak jsem sarkasticky řekl:"Zmlkni, moc povídáš."

"Ah," řekl Ryan a zasmál se. Došlo mu, že se ho snažím provokovat. "Promiň. Občas je fajn jen tak jít a poslouchat…"

"A cítit,"dodal jsem.

"Přesně. S tebou je to… příjemné."

Musel jsem se usmát a přemýšlel jsem, jestli je milý nebo mi jen mile říká, jak jsem nudný. "Díky… myslím."

Ryan se zasmál, očividně sledoval, jak se na to snažím přijít. Položil mi ruku na rameno. Přátelské gesto, ale když zmáčknul, přišlo mi to jako flirtování.

"Můžu se zeptat na něco osobního, Same?"

To mi zní férově. Já přece vím, jak vypadáš nahý," poznamenal jsem, zvedl jsem ruku a zahýbal prsty.

Ryan se mě pevněji chytil, když skoro zakopnul a v pozadí i David oznámil, že jsem prase.

"Přemýšlel jsem nad tvýma očima,"řekl Ryan, když si několikrát odkašlal. "Byl jsi slepý od narození?"

"Jo. Narodil jsem se tak… můj táta taky. Žertovali jsme, že Eric musel zdědit oči po matce, ale já prý vypadám jako ona." Usmál jsem se při vzpomínce na rodiče a sáhl jsem si na tvář. "Když jsem byl malý, sahal jsem jí na tvář a říkal jí, že vypadáme stejně, jen ona má vrásky… chovala se hodně jako teď bratr, chránila mě. Ale táta ne. Tvrdil, že nemusí svět vidět, aby viděl jak vypadá. Já… on… Nikdy bychom nevěděli, že jsme slepí, kdyby nám to někdo neřekl. Poslední
věc, co mi kdy řekl bylo to, ať na to nikdy nemyslím jako na postižení, protože jednou dokážu vidět věci, které ostatní ne." Vždycky mě zajímalo, jestli táta tušil, kolik v tom je pravdy.

"To dává smysl,"5ekl Ryan.

Otočil jsem hlavu jeho směrem. "Co tím myslíš?"

"Trvalo mi dvě schůzky, než mi došlo, že jsi slepý," přiznal Ryan. "Nejdřív jsem myslel, že patříš k těm lidem, kteří by podle svého úsudku bez slunečních brýlí nevypadali tak drsně, ale na to jsi mi pak přišel moc fajn a já nad tím furt přemýšlel. Když jsem za tebou byl podruhé, počkal jsem, až se otočíš a přesunul jsem ti krém. Když jsi musel do poličky pro nový, měl jsem svou odpověď."

Zasmál jsem se. "Proč ses prostě nezeptal?"

"Asi jsem se cítil jako idiot… mimochodem, furt mám ten krém v batohu. Asi bys mi ho měl naúčtovat."

"Páni. Když jsme byli ještě přátelé na večeři, nezmínil ses mi, že jseš kleptoman."

"Jo, ale ještě že jsem to tehdy neudělal. Jinak bychom třeba nebyli na prvním rande."

"Asi jo. Nemáš ještě nějaké kriminální sklony, o kterých bych měl vědět?"

"Ne. Ty?"

Nemohl jsem se neušklíbnout. "To záleží na tvé definici zločinu."

Ryan se dal do smíchu. "Vypadá to, že máš na skladě pár zajímavých příběhů." Zastavil se, sjel mi rukou na předloktí a zapletl si prsty s mými. Měl drsnou kůži, výsledek času v chlorované vodě.

"To stačí!" štěkl David. "Jdu po něm!"

Zase bych na něj zakřičel, ale Ryan mě moc rozptyloval. Jen jsem cítil čáry na jeho dlani a po minutě mi došlo, že zadržuju dech. "To od tebe bylo podlý," řekl jsem tiše. Držet se za ruce. To už jsem dlouho nedělal. Když uplynula dlouhá chvíli a on pořád nic neříkal, dodal jsem:"Nevidím, co si myslíš."

"Znervózňuju tě,"řekl. Zněl pobaveně - a nebyla to otázka.

"Fakt doufám, že to nepatří k věcem, co by tě vzrušovaly," poznamenal jsem.

Zase se zasmál a zatahal mě za ruku. "Pojď. Kousek za parkem je místo, kde si můžeme dát třeba kafe. Můžeme tomu říkat druhé rande."

"Same!" Slyšel jsem ten hlas dřív, než jsem ji uviděl. Nebo jsem si její světlo spletl s Davidovým, protože se Megan objevila hned vedle něj.

"A kdo je kurva tohle?" zajímal se David.

Megan se zamračila na mého stalkera. "Dej si zpátečku, hipízáku. Teď je řada na mě. Vrať se se svým problémem jindy. Sam-"

"Tak počkat, kdo to teda je?"

Povzdychl jsem si. Nemohl jsem odpovědět ani jednomu.

"Říkám ti - vypadni!" štěkla Megan na Davida a přešla před něj, jako by jí nějak pomohlo, když na něj neuvidím. Ale měla smůlu, protože mou pozornost zaujal Ryan, když pustil mou ruku.

"Hej, jdu na to moc rychle?" zeptal se. "Teda, flirtoval jsem s tebou celé měsíce, ale možná jsem si jen namlouval, že se ti to líbí."

"Taky se mi to líbilo,"řekl jsem rychle. "Teda, když jsem si myslel, že to děláš. To jen…"

"Same, chtějí Johna pustit!" prohlásila Megan.

No tak se posuň dál!

"A kdo je John?" zeptal se David.

Kousl jsem se do rtu, abych nezačal křičet. Pak jsem se otočil na Ryana a natáhl jsem ruku, až jsem našel jeho zápěstí. Našel jsem cestu k prstům a zase jsem ho chytil. "To jen, že… úplně jsem zapomněl, že mám dneska nakrmit Meganinu kočku."

"To jako…"

"Jo, tý mrtvý holky,"řekl jsem. "Má kočku. Pořád je v jejím domě, rodina ho ještě neprodala."

"Cože?"

Pokrčil jsem ramenama. "No, víš co. Jsem alergický, tak jsem řekl, že se o něj postarám, než si ho vyzvedne někdo jiný."

"Je to holka," opravila mě Megan.

"To je fuk," řekl jí David. "Kecá. A všichni kromě tohohle týpka přece vědí, že když někdo umře, tak se místní správa postará o jejich zvířata."

Megan zalapala po dechu. "Same, kde je moje kočka?!"

To kdybych kurva věděl.

"Jestli potřebuje domov, mohl bych se ho ujmout,"řekl Ryan.

Překvapeně jsem zavrtěl hlavou. "Vážně nemusíš…"

"Nemůže si vzít mou kočku!" vyštěkla Megan. "Až zjistíme, kde je, John si jí bude chtít nechat, teď když se dostane ven, Same!"

"Mně by to nevadilo,"řekl mi Ryan. "Fakt, hrozně dlouho přemýšlím nad zvířetem, ale na psa nemám čas a každý pták, které jsem potkal, mě poštípal. Zkusím kočku. Jestli ho máš dneska večer stejně krmit, můžu jet s tebou a rovnou si ho vzít domů."

Tentokrát jsem jeho ruku pustil já. "Ne, to je dobrý. Měl bych tam jít sám. Její rodina je pěkně vybíravá, kdo se tam ukáže… ale řeknu ti co, zítra se sejdeme a já ti ho přinesu."

"Dobře,"řekl Ryan. Nezněl zrovna přesvědčeně, ale jinak to nešlo. "A už musíš jít?"

Zkontroloval jsem si hodinky. "Jedenáct - padesát - večer."

"Fakt bych měl,"řekl jsem.

"Fajn, tak tě aspoň doprovodím zpátky do města."

"Můžu se tam dostat sám," naléhal jsem. "Ale díky…"

"Same, stejně musím stejným směrem, protože tam mám auto," zněl až moc trpělivě.

"Ah. Jasně. Tak půjdeme spolu."

"Jestli ti to nevadí."

Bohužel, cesta zpátky nebyla ani zdaleka tak příjemná jako ta předtím. Bylo to rozpačité a napjaté, cesta se dvěma frustrovanýma duchama a pěkným chlapem, který ml pocit, že jsem ho právě odmítl.
A to je asi pravda. Ale já nevěděl, jak ho přesvědčit, že jsem ho neodmítl, aniž bych mu nabídl, ať jde se mnou. Ať už to věděl nebo ne, dělal jsem to pro jeho dobro - takhle jsem si to odůvodnil, když jsem ho opustil pár bloků od jeho auta a vydal se na autobusovou zastávku. Ale nejhorší část: když jsme se loučili, jen jsem si s ním formálně potřásl rukou.

Pořád se mi to honilo hlavou, když mi Megan přiznala, že sledovala ten soud, který Johna zprostil viny. To na základě reakce na tu krev. Byla tam, když mu to Eric přišel říct. Bratr na mě musel být ještě pořádně naštvaný, když mi to zatím nezavolal.

"Tak jestli je všechno v pohodě, proč nejdeme domů?" zeptal se David.

Podíval jsem se směrem k Megan, která seděl naproti mně. David se přesouval mezi náma. "Protože je pořád tady,"řekl jsem.

David se na ni zamračil. "Jasně. Tohle. Tak už zmizni. Sam slibuje, že tvou kočku najde."

"Ty zmizni," odsekla Megan a s obavami se podívala na mě. "Myslíš, že fakt někam půjdu? Jako dál? Teda, kam to bude?"

"Já nevím,"řekl jsem. "A… nevím."

"Slyšel jsem, že to bolí,"řekl David.

"Kde?" zeptal jsem se. Za tohle mi zaplatí.

Pokrčil ramenama. "Tak, kolem."

Zase jsem se otočil na Megan. "Hele, co já vím, tak se odtamtud ještě nikdy nikdo nevrátil, takže mu nemohl říct, že to bolí nebo něco takového. Takže neboj… máš jít dál."

"Tak proč jsem ještě nešla?" zeptala se Megan.

"Třeba není jedinou věcí, o kterou se tu máš postarat,"5ekl jsem.

Kývla, jako by to pochopila. "Takže jdeme zpátky za Alicí?"

"Kde je Alice?" zeptal se David.

"To je fuk," řekl jsem mu. "Protože ty jdeš domů. Když půjdeš hned, večer se s tebou budu koukat na film." Nerad jsem se uchyloval k uplácení, ale fungovalo to a zmizel. Mě zbyla na řešení jen jedna bolest hlavy.

"Co jí řekneme tentokrát?" zeptala se Megan.

"Nic,"odpověděl jsem. "ale přemýšlel jsem o tom. I když policie tvrdí, že to, co se stalo u tvého hrobu, byl vandalismus, John je propuštěn a někdo začne přemýšlet, jestli to u toho hrobu nebyla práce pravého vraha."

"Ale my víme, že ne."

"Jo, ale jestli s tím má Alice něco společného nebo ví o tom telefonu, určitě začne být pěkně nervózní."

"Tak ji budeme sledovat."

Sledovat Alice Kipperovou bylo nudné. Kromě toho, že mě za to mohl kdokoliv zatknout. Megan mě dovedla za sousední přerostlý živý plot a i když byla se mnou, začínalo mi to připadat směšné, zatímco ona pozorovala vše kolem.


Asi by bylo jednodušší ji vyslat dovnitř, ale nechtěl jsem riskovat. Když šlo o Alici, hrozně šedla. Nejen když jsme byli uvnitř, ale i dvakrát po tom, co David odešel. Johnovo propuštění ji mělo potěšit, ale jí to očividně zmátlo ještě víc. Možná moc přemýšlela, co přesně bylo mezi jejím přítelem a sestrou. Byla rád, že je John volný, ale z části ho chtěla zabít.

"Co se děje?" zeptal jsem se, když se Megan najednou postavila, něco musela zahlédnout. Nevěděl jsem, kolik je hodin, ale už bylo načase.

"šla ven se smetím."

"Uprostřed noci?"

"Podle mě už je ráno, Same. Brzo ráno, ale vychází slunce."

"Cože?" vyjekl jsem. "Vždyť by si mě někdo mohl všimnout!"

Taky jsem si stoupnul, proklel ztuhlé nohy a vytáhl hůl.

"Same, ne! Ještě ne!" naléhala Megan.

"Říkal jsem ti, ať mi řekneš, až uvidíš slunce,"řekl jsem. "A jestli se kvůli tomu dostanu do potíží, přísahám, že už ti nikdy s ničím nepomůžu…"

"Ale ne."

"Ale ne co?"

"Viděla tě."

Skočil jsem zpátky do keře. "Jsi si jistá?"

"Jo."

"No… co dělá teď?" zeptal jsem se.

"Já nevím, zaběhla zpátky do domu."

"Co? Tak mě odsud dostaň!"

"Ah. Jasně."

Dala se do pohybu, ale následovat ji mi moc nepomohlo, když jsem zakopl o sekačku a zasekla se mi noha o obrubník.

"Same, dávej pozor!" ozvala se Megan.

"Může mě z domu vidět?" zeptal jsem se. Nedokázal jsem z hlasu dostat frustraci.

"Asi ne,"odpověděla a přidala se ke mně blíž, já vytáhl hůl a doufal jsem, že nebudu kulhat na obě nohy, než se dostanu k zastávce.

"Možná to byla ztráta času,"řekl jsem. "Špehovat lidi není zrovna můj obor a kdo ví, třeba policie začne znovu s pátráním, když je teď John na svobodě."

"Ale co já?" zeptala se Megan. "Říkal jsi, že sem nepatřím. To mám prostě čekat?"

"Nebudeš první ani jediná, kdo tu kdy zůstal," poukázal jsem. "Víš, za jeden týden jsme toho udělali dost, nemyslíš? Můj život není tak dlouhý a já bych si docela i dal pár dní volna. Myslím to vážně! Proč mě nemůžete prostě nechat na pokoji!"

Megan ustoupila, uražená, a zašklebila se na mě. "Fajn. Tak já tě nechám na pokoji!"

A to taky udělala.

Bez vedení jsem jen zaklel a zavolal Ericovi. Spadlo to rovnou do hlasové schránky. "Ericu, to jsem já. Snad na mě pořád nejsi naštvaný, protože jsem zase u Alice Kipperové a potřebuju odvoz… a poslouchej, gratuluju k tomu Johnu Bumgardenerovi. Omlouvám se, jestli jsem ti zvedl tlak. Třeba bychom pak mohli zajít na oběd, chtěl bych ti říct o někom, koho jsem…"

"Hej! Hajzle!"

Něco mě praštilo do hlavy, ne moc velkou silou, ale stejně mi to vyrazilo telefon z ruky. Ta rána mi naznačila, že asi budu potřebovat nový.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama