Sam 2/4

12. prosince 2010 v 14:39 | Phoebe Esteban |  FF - Sam

O dvě hodiny později jsem vystupoval z autobusu a zase počítal kroky, tentokrát sousedstvím, na které jsem si za posledních pár dní až moc zvyknul. Cítil jsem se sebejistě, i když podle Erica ta Johnova fobie moc nepomůže.

Cestou mi zastavil nějaký běžec a nabídl mi pomoc. Obvykle bych slušně odmítnul, ale dneska jsem si jen posunul brýle a požádal ho o doprovod k tomu domu, co jsem hledal - ještě že mě to napadlo, protože jsem někde musel udělat chybu a skončil jsem na špatné straně ulice.

Když jsem mu poděkoval, odešel a já zaklepal na dveře Alice Herington-Kipperové.

Díky tomu, že zůstávala doma jako žena v domácnosti jsem měl tenkrát štěstí - a dneska taky. Dveře se otevřely a nastalo trapné ticho, jako by přemýšlela, co dělám u jejích dveří… zase… Usmál jsem se.

"Zdravím, Alice."


Ještě chvíli byla zticha a pak:"Jak jste věděl, že jsem to já?"
Mluvila nesměle a vzhledem k tomu, že je to Meganina starší sestra, měl jsem pocit, že žila v jejím stínu.

"Asi mám dobrý odhad. Můžu dál?"

Zaváhala, ale pak jsem slyšel skřípění dveří a ustoupila. "Samozřejmě." Protože kdo by řekl "ne" neškodnému slepci?

Vešel jsem a pomocí hole jsem ji následoval do domu. Jestli jsem si to pamatoval dobře, před námi byl obývák, ale kdybych si nepomáhal holí, mohl bych vrazit do gauče. Opatrně jsem ho obešel a když jsem se posadil, měl jsem pocit, že mě chce spolknout.

"Ah… měla… jsem vám pomoct?" zeptala se Alice. Ještě se neposadila.

"Ne, to je v pořádku," odpověděl jsem.

"No… ehm, pořád je tu nepořádek…" Uklízela, slyšel jsem, jak rovná něco na stolku, který stál kousek ode mě. "Vám to ale asi nevadí, co?" To, jak si pak odkašlala mělo nepochybně znamenat, že to nemyslela nijak zle.

"Alice, je mi vážně lítám, že vám sem vždycky takhle vpadnu," řekl jsem a rozhodl jsem se dostat se k jádru věci co nejdřív. "Jen, jak už jsem vám říkal, byli jsme s vaší sestrou opravdu dobří přátelé…"

"Ano, já vím. A pořád mi přijde divné, že se o vás nikdy nezmínila."

Zněla trochu útočně a zapálila si cigaretu. Vůbec poprvé se takhle naježila a znejistěla mě.

"No, říkala mi, že jste schovala všechny její panenky od Tessy," zkusil jsme to a doloval jsem z paměti informace, které mi Megan dala o svých dvou sestrách.

"Vážně?"

"Vážila si vás," prohlásil jsem.

"To už jste říkal."

"No… je to tak. A protože si vás tak vážila, myslela jsem, že byste možná mohla vědět věci, které…"

"Zase se mě chcete ptát na ten telefon?" Zase se bránila. "Už jsem vám řekla, kde je. Pryč."

"To vím, ale napadlo mě, jestli třeba nebyl pohřbený s ní… jestli je tu i nějaké jiné místo, kam by se mohl dostat…"

"Jestli hledáte fotku vás dvou," řekla, protože tuhle trapnou výmluvu jsem napoprvé použil,"tak jestli jste si byli tak blízcí, jak tvrdíte, určitě bude mít nějakou ve svém fotoalbu. Ještě jsem je neprocházela, ale když mi necháte číslo a já něco najdu…"

"Víte, mám zájem o jednu konkrétní fotku…"

"Skočím pro něco k pití," skočila mi do řeči a najednou stála za mnou.

"Ehm… díky."

Takhle se nikam nedostanu. Nevěřila mi, proč chci najít ten telefon a navíc jí bylo jedno, jestli ho někdy najdu nebo ne. Zajímalo by mě, jestli by změnila názor, kdyby věděla, že ten telefon je klíč k vyřešení sestřiny vraždy. Už už jsem jí to chtěl říct.

Ale podle médií to byla právě ona, kdo nalezl sestřino tělo. Megan použila telefon těsně před smrtí, ale ani po několika prohlídkách se nikdy neobjevil, což mohlo znamenat dvě věci. Buď ho sebral Meganin vrah, nebo Alice a Alice mi přece tvrdila, že ho pohřbili s Megan. Neměla důvod o tom lhát, samozřejmě pokud na tom telefonu nebylo něco, co nechtěla, aby se dostalo ven. Takové lidi jsem nenáviděl.

"Same!" vyděsil mě zoufalý šepot, než se rozzářilo světlo a Megan seděla přímo přede mnou. Vypadala zmateně, když se rozhlížela po pokoji, který já neviděl a pak se otočila na mě. "Ale ne. Ty už tu jseš."

"Co se děje?" zeptal jsem se.

"To Alice, já myslím, že…"

"Tě mohla zabít?" zeptal jsem a nezněl jsem ani zdaleka tak překvapeně, jak Megan chtěla.

"Co to bylo?" Alice se vrátila a Megan jen přivřela oči.

"Nic," odpověděl jsem.

Megan naštvaně zafuněla a najednou se hnula pryč. Cítil jsem, jak se posunul polštář a do nosu mě praštil její parfém.

"Tady máte čaj," řekla a já natáhl ruce, aby mi mohla podat studenou skleničku.

"Nepij to, Same, nemůžeš jí věřit," ozvala se Megan.

Jen jsem si v čaji smočil rty.

"Jseš fakt idiot." Zase Megan. Nevěděla, že jsem se ani nenapil. Ať už přeháněla nebo ne, na Alici mi něco prostě nesedělo.

"Vážně vám nemůžu pomoct s tím, co hledáte,"5ekla Alice. "Možná byste se po tom snímku mohl podívat jinde. Jestli chcete nějaké fotky, projdu vám ta alba."

Alice byla až moc slušná. Většina lidí už by mě vyrazila ze dveří. To znamenalo, že jsem mohl ještě tlačit dál.

"Já to nechápu, Alice. Tvrdíte, že pořád někomu volala, ale trochu jsem se tím zabýval a policie si vyžádala seznam hovorů, ale telefon se nikdy do důkazů nedostal. Měla jste ho tedy v ruce, než jste ho s ní pohřbila?"

"Aaa, myslím, že jí štveš,"řekla Megan. "Asi bychom měli jít, Same."

Gauč se zase prohnul a Alice se postavila. "Asi byste měl jít,"řekla a já slyšel kroky vedoucí ke dveřím. Nechala mě, bych si cestu našel sám.

"Podle mě ví, kde ten telefon je, Same,"5ekla Megan. "Měl jsi pravdu. Kecala. Tohle ráno jsem byla ještě s Johnem a měl telefonát. Od ní. Rozhodilo ho to a řekl jí, že se zbláznila. Že jí nemiluje. Proč myslíš, že jí to asi tak řekl? Myslíš, že je důvod, proč by něco takového měl říkat? Já mu věřila, Same. Já věřila i jí."

Megan zase trochu zešedla, ale s tím jsem nemohl nic moc dělat. Zamířil jsem ke dveřím, které Alice pořád ještě neotevřela. "Ocenila bych, kdybyste už neobtěžoval mě ani mou rodinu,"řekla.

"Můj bože, Same!" Šedá byla pryč a Megan se s vytřeštěnýma očima dívala ke dveřím. Stačil mi její výraz, musel jsem se zastavit a přemýšlet, co ho mohlo způsobit.

"Je mi vážně líto, že se k tomu stavíte takhle,"řekl jsem Alici. "Vážně bych si přál…"

Vibrace v kapse mi napověděly, že mi zvoní mobil a okamžitě jsem pro něj sáhl. Přemýšlel jsem, jestli to vzít nebo ne.

"Same, má v ruce baseballovou pálku,"šeptala Megan. Zajímalo by mě, jestli mi to řekla až za takovou dobu proto, že zapomněla, že ji Alice neuslyší.

"Promiňte,"řekl jsem Alici, nechtěl jsem se k ní zatím přibližovat. "Potřebuju si to vyřídit." A jestli to byl telefonní prodejce, tak má před sebou nejjednodušší obchod v životě. "Tady Sam," ozval jsem se.

"Moc nemocně teda nezníš,"ozval se známý rozmrzelý hlas.

"Ehm…"

"tady Ryan Mills,"5ekl, jako bych to nevěděl. "Právě stojím před tvou kanceláří na klinice a je mi fakt blbě. Nemůžeš mi to odříct."

"Přesuneme to," odpověděl jsem. "Ehm… musel jsem dnes navštívit známou. Alice Kipperovou, možná už jsi její jméno slyšel ve zprávách? Sestra Megan Kerringtonové."

A v tu chvíli Alice otevřela dveře. Šel jsem za Megan ven, zachráněný od té pálky.

"Ah, páni. Ta vražda?" zeptal se Ryan. "Hele, promiň, že otravuju. Už tě nechám být a…"

"Nedělej si starosti. Zrovna jsem na odchodu."

"Pořád z tebe nespouští oči," informovala mě Megan.

"A já jdu za tebou," řekl jsem jí a doufal jsem, že zpomalí.

"Cože?" zeptal se Ryan.

"Říkal jsem, že jsem na cestě za tebou," řekl jsem mu a najednou jsem nechtěl, aby to položil. Když pořád někde pobíháte s duchama, nemáte moc času na lidi a mně bylo fakt líto, že jsem tu dnešní schůzku musel zrušit. "Možná přijdu později, ale…"

"Pak mám hodinu," skočil mi do řeči. "Jen jsem ti to chtěl zavolat. Ale když už o tom mluvíš… jak vypadá tvůj plán večer?"

"Po šesté nikdy nepracuju,"řekl jsem. "To je pravidlo."

"A co jíš?"

"Eh?"

"Jídlo. Půjdeme na jídlo."

"Jako, na večeři?" Nechápal jsem. Domlouvali jsme si pracovní schůzky, ne večeře.

"Jo. Přesně tak. Ale abys nemusel nikam daleko, budu čekat v tom podniku hned vedle kliniky. Dělají tam pizzu nebo něco takového. V sedm. Najdu si tě tam." A co se Ryana týče, bylo to všechno.

"Haló?" zeptal jsem se, ale položil to. Otočil jsem se na Megan."Asi jsem byl právě pozvaný na rande."

Otočila se na mě a založila ruce na prsou. "Bod pro tebe, ale jestli už mi to nechceš dál vmetat do tváře, mohli bychom se vrátit k mým problémům?"

"Vždyť jo."

"Takže ty myslíš, že mě John podváděl?"

"Já fakt nevím," odpověděl jsem upřímně.

Megan začal naštvaně přecházet jako lev v kleci a zhledem k tomu, že jsem nic jiného neviděl, mátla mě. Lepší bylo zastavit se a pozorovat ji. "Nikdy bych to do něj neřekla. Dokonce by mě ani nenapadlo, že budu někdy přemýšlet, jestli by to udělal nebo ne."

"Moc nad tím přemýšlíš, Megan."

"A já šla na Alicinu svatbu," pokračovala. "S Charlesem byla tak šŤastná. Pořádali spoustu večírků."

"Musím zavolat Ericovi ohledně tvé sestry, možná…"

"Dělej, co musíš. Já musím zase za Johnem."

"Megan, počkej!" Ale byla ryč a já si jen povzdychl. "Aspoň jsi mi mohla říct, kterým směrem je tu zastávka."

Když jsem se o dvě hodiny později setkal s Ericem, pořád jsem stál tam, kde by měla být autobusová zastávka, tentokrát mi nikdo nepomohl. Řekl jsem mu, že jsem někde v okolí Alice Kipperové a ať si mě jede najít. Ukázalo se, že jsem byl blok a půl od místa, kam jsem se chtěl dostat.

"Fakt ti musíme sehnat psa," prohlásil, když jsem bezpečně seděl na místě spolujezdce.

"Nemůžu mít psa," ohradil jsem se. "Nesnáší se s duchama."

"Fakt?" Bratr
zněl skepticky. Asi měl pocit, že je to jen moje další výmluva, jak zůstat naprosto samostatný.

"Tak jak to šlo?" zeptal jsem se.

"Vyhodili mě, když jsem rozbil tu láhev."

"Tys ji rozbil?"

"Soudce mi nedovolil žádné nové důkazy, ale dokázal jsem, co jsem chtěl. Jeden pohled a John se složil. Museli ho odvézt do nemocnice na kontrolu. Požádal jsem doktora o prohlídku a prohlášení, že to jen nehrál."

"Takže myslíš, že se z toho dostane?"

"Když už nic, aspoň máme víc času. Veřejnost chce vraha a zrovna teď je Bumgardener jediný, na koho si můžou ukázat prstem. Mám strach, že soud by mohl tuhle choulostivost přehlížet."

"A nemůžeš jim dát někoho jiného, na koho si můžou ukázat prstem?"

Eric si odfrknul. "Jako koho? John jako jediný nemá alibi a měl klíč k bytu oběti. Žádné známky po vloupání a když její sestra našla tělo, dveře prý byly zamčené."

"Alice Kipperová něco skrývá. Lhala mi." A málem mě vzala po hlavě baseballovou pálkou. Kráva nablblá.

"O tom nepochybuju. Měl jsem z ní podobný pocit, když svědčila, ale ona vrah není."

"Jak to víš?"

"Policie je přesvědčená, že to musí být muž střední postavy nebo opravdu vysoká žena. Alice není tak velká, aby někoho přeprala. A jsme tady, dítě. Pak mi brnkni, ať vím, že ses nedostal do potíží."

Otevíral jsem dveře a zarazil jsem se. "Megan si myslí, že mezi Alicí a Johnem něco bylo. Včera v noci mu volala."

"Nemá přijímat žádné telefonáty."

"No, podle Megan ano a prý to byla Alice. Možná by ses ho na to měl zeptat."

"Možná," kývl Eric. Pak jsem vystoupil a šel do svého bytu, kde jsem okamžitě šel umýt nádobí, které jsem hned po příchodu ucítil. Zkontroloval jsem hodinky, už byly skoro čtyři. Rozhodl jsem se na chvilku se prospat.

Začínal se na mě projevovat nedostatek spánku a ten jen tak nezmizí, dokud se nezbavím Megan. To je ten problém s duchy. Vždycky se drželi světa, do kterého už nepatřili a lidi jako já - jestli tu byli i další takoví - museli řešit jejich problémy, pokud jsme se chtěli dočkat nějakého spánku nebo sociálního života. A když už mluvíme o sociálním životě…

Vzbudil jsem se ve tři čtvrtě na osm. Po Megan ani stopy, takže se moje myšlenky stočily k Ryanu Millsovi a přemýšlel jsem, jestli ještě pořád čeká. Ani jsem to nečekal, ale vzhledem k tomu, že sem tam jsem si vážně vyrazil ven na jídlo, jsem stejně šel. Žádný nepřijatý hovor jsem od něj neměl, jen od Erica, který mi vzkazoval, že jsem ten největší idiot, že mě zabije a že mu mám okamžitě zavolat zpátky. Což jsem samozřejmě neudělal, ale když jsem seděl v autobuse, zavolal mi znova.

"Haló."

"NA co jsi do prdele myslel?" vyštěkl místo pozdravu. "Už nikdy v životě mi nebudeš pomáhat."

"Zníš vytočeně, Ericu."

Zaklel. "Jsi ve všech novinách, idiote."

"Počkej. Co?"

"Někdo vykopal a rozhrabal hrob Megan Herringtonové."

Hups. Já věděl, že jsem na něco zapomněl. "Vážně? To je hrozný."

"To mi chceš tvrdit, že o tom nic nevíš?"

"To záleží na tom, co k tomu řekla policie?"

"Podezírají vandaly."

"Tak to o tom nic nevím."

"Zatraceně, Same. Jen mi řekni, žes aspoň našel ten telefon."

"Kdybych ho našel… kdekoliv, už bys ho dávno měl."

Autobus přejel přes nějakou nerovnost a já se musel chytit, abych nespadl. V tu chvíli se přede mnou objevilo jasné bílé světlo a navztekaná Megan. "Musím jít, Ericu," řekl jsem, položil jsem to a otočil jsem se na ni. "Vrať se později. Teď nejsem ve službě."

"Já ti říkala, abys mě pohřbil," řekl. "fakt mě štveš, Same." A pak, díky bohu, zmizela.

Povzdychl jsem si a snažil jsem se užít si zbytek jízdy. Sem tam jsem a okýnkem uviděl záblesky. Duchové se objevují i ve dne, ale v noci jsou plnější a většina z nich si neuvědomuje mou přítomnost, stejně jako si zbytek světa neuvědomuje tu jejich. Dneska jsem si chtěl udělat normální večer, tak jsem ignoroval i toho, který nastoupil a posadil se vedle mě a když jsem pak potřeboval vystoupit, předstíral, že ho vůbec necítím.

Hned na začátku jsem zjistil, že je jednodušší se ducha dotýkat než jím procházet. Věděl jsem, že jsou součástí našeho světa a tím pádem jsem je považoval za stejně reálné jako kohokoliv jiného. Ale dalo se jimi procházet a že mi dalo spoustu času to vypilovat k dokonalosti. Jestli mě tenhle podezíral, nedal nic najevo, tak jsem se s holí v ruce vydal k domu, který voněl italským jídlem.

Ulice byly plné lidí, stejně jako otevřené podniky. Nerad jsem se prodíral davem. Vždycky mi přišlo, že lidi vráželi do mě, ne já do nich. A to mě dokázalo vytočit. Jsem přece slepý a ne neviditelný.

Vešel jsem do cíle a čekal jsem, až mě někdo přijde usadit. Zatím jsem poslouchal, jak spolu páry flirtují a rodiny zvažují, co k večeři. Docela se mi líbil návrh nějakého chlapa s chraptivým hlasem, který byl pro těstoviny, ale ani pizza, kterou si dávali nějací dva mladíci, nezněla špatně. A kdybych přišel na to, co je ta štiplavá česneková vůně, měl bych objednáno hned.

Skupina přede mnou se hnula dopředu, tak jsem šel opatrně taky - a hned jsem zase ustoupil, když se objevilo další světlo. Byl bledý, se světlými vlasy, vytáhlou štíhlou postavou a na sobě měl barevnou košili a modré kalhoty. Jako obvykle byl naboso a tvářil se vytočeně. Dal jsem si k uchu telefon, aby to nevypadalo, že mluvím sám k sobě a řekl jsem:"Ahoj, Davide."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama