Sam 1/4

5. prosince 2010 v 12:13 | Phoebe Esteban |  FF - Sam
"Fuj. Nesnáším mrtvé lidi."

"Děláš si legraci, viď?"
Naštvalo mě to a bylo to na mně znát. Podíval jsem se na štíhlou mladou ženu s krátkýma vlasama.

Zamračila se a založila si ruce na prsou. "Musíš to prostě překousnout."

Jo, musíš to překousnout. To se mi docela zamlouvalo, hlavně ten drobný detail, že jakmile s tím skončím, Megan Herringtonová zmizí.

Opřel jsem lopatu o špinavou zeď. Sehnul jsem se a pod prstama jsem cítil hlínu, každý pohyb ruky odhaloval hladký dřevěný povrch. Po chvilce jsem nahmatal víko, odsunul se o kus pryč a se zafuněním jsem tu rakev otevřel.


"Můj bože!" vyjekla Megan.

Vzhlédl jsem. Ten vyděšený výraz mě trochu uváděl do rozpaků.

"Co?" zeptal jsem se. "Hlavně mi neříkej, že to není ona!"

"Ne, ne," mávla rukou, jako by se nic nestalo. "Jen bys měl vidět, co mi udělali s vlasama."

Zasténal jsem. Už nebyla jediná, kdo nenáviděl mrtvé lidi. Tahle už na mě byla trochu moc a bylo mi úplně jedno, co jí udělali po smrti s vlasama, takže jsem se jí na to nemínil vyptávat.

"Dochází nám čas, Megan," připomněl jsem jí.

"Dobře, dobře," odpověděla
a díval jsem se, jak si prohlíží to, co já nevidím.

V těchto chvílích jsem byl za svou slepotu vděčný. Ten smrad mi bohatě stačil.

"Já to nevidím, Same,"řekla nakonec. "Budeš mi muset prohledat kapsy."

"Máš kalhoty?" Většina rodin své zesnulé před pohřbem vyšňořila. Divné.

Pokrčila ramenama. "Moje oblíbené džíny."

Povzdychl jsem se a vytáhl jsem z kabátu gumové rukavice.

"Fakt je to nutný?" zeptala se Megan, když jsem si je natahoval.

"Naprosto."

"Já přece neumřela na mor nebo tak."

"Patnáct bodných ran je podle tebe lepší? A nezapomeň, že jsi mrtvá už sedm měsíců," poznamenal jsem. Rukama jsem viděl spoustu věcí, ale jako každá lidská bytost jsem snad měl právo si čas od času "zakrýt oči".

Položila ruce v bok a snažila se tvářit uraženě. "Víš, já bych se k tobě takhle nikdy nechovala, kdybys byl mrtvý. A to mimochodem nejsi, takže netušíš, čím si procházím! Kdyby jo, tak bys byl trochu soucitnější…"

"Dobře!" prohlásil jsem. "Můžeš na chvilku zmlknout?"

"Zmlknout?!" vyjekla rozzuřeně.

Ignoroval jsem ji a zase jsem si klekl, abych to dokončil. Sjížděl jsem po hraně rakve a první, na co jsem narazil, bylo čelo zesnulé Megan Herringtonové. Roztáhl jsem prsty a přejížděl jsem přes štíhlý nos…

"Počkej!" zaječela najednou a já nadskočil. Ohlédl jsem se přes rameno a pohledem jsem jí dával najevo, že kdyby do teď nebyla mrtvá, tak brzo bude. "Promiň,"řekla. "Já jen nechci, abys mi makal na obličej. Jen…"

Zvedl jsem ruku z těla a posunul jsem ji níž.

"Fajn, teď jen…"řekla Megan a já zase položil ruku. Tím jsem jí omylem sáhl na levé ňadro a ona mi zase vynadala.

Rozhodl jsem se, že z jejích pokynů budu mít akorát tak bolest hlavy, tak jsme našel její paži a sjel jsem až na dlaň a dál na bok, kde jsem ucítil obnošenou džínovinu.

"Hej," štěkla. "To není kapsa."

Pohnul jsem rukou druhým směrem a dojel jsem až na tvrdou bouli. "Jestli ti to pomůže, nejsi můj typ," poznamenal jsem a strčil jsem ruku do kapsy.

"Jistě že ne. Víš, kdybys viděl, jak jsem hezká…" Zarazila se, naklonila hlavu na stranu a prohlížela si tělo v hrobě. "Nebo jsem teda byla…"

"Já tě vidím," poukázal jsem a přes rameno jsem se na ducha ohlédl. Zamračila se.

"A oba jsme se shodli, že to není dobrá věc… tak je to tam?"

Zvedl jsem tu věc a přejížděl jsem rukama po povrchu. Ale čím víc jsem to viděl, tím větší jsem měl problém.

"Megan,"řekl jsem netrpělivě. "Tohle není mobil." Zvedl jsem víko z malé krabičky, co jsem držel v ruce a něco mi vypadlo k nohám.

Megan nadšeně vypískla. "Jé! Babiččiny perly! Nemůžu uvěřit, že mi je sestry nechaly. Přísahám, lidi tě dokážou překvapit, i když už -"

To mi bylo jedno. "Kde je ten telefon?" zeptal jsem se. Už jsem neměl chuť se tu chovat uctivě, jen jsem se zase sklonil a netrpělivě prohmatával vnitřek rakve a nevšímal si Meganiných námitek.

Najednou byla přede mnou a sáhla mi na rameno. Je to nepříjemný šok, když se vás dotkne duch. Nejlíp to asi dokážu popsat jako dotknout se obnaženého elektrického drátu. Nebolí to, ale příjemné to taky není. Na ní to mělo stejný efekt a vytočeně ucukla.

"Nechtěj, abych to dělala znova,"řekla. "Nelíbí se mi to."

Promnul jsem si ruku, pořád jsem to cítil. "Tady to není."

"Ne," souhlasila. "Třeba si to Alice jen myslela."

"Nebo třeba lhala a my přišli o spoustu času," poukázal jsem, vylezl jsem z hrobu a začal se shánět po své holi.

Megan najednou vyskočila někam doleva. "Nechal sis ji tady."

Vydal jsem se k ní a povedlo se mi kolenem kopnout do vedlejšího náhrobku. Trhla sebou místo mě. Jen jsem se na ni ošklivě podíval, našel hůl a rychle prozkoumal terén, abych se vyhnul podobným nehodám.

"Hej, to mě ani nepohřbíš?" zeptala se, když jsem se vydal směrem, z kterého jsem sem přišli.

Za normálních okolností ano, ale…

"Nemáme čas. Proces s Johnem dneska končí a podle Erica to pro něj nevypadá dobře. Budu se muset vrátit později."

Zmínka o Johnovi Bumgardenerovi, muže, který byl minulý týden souzen za vraždu Megan Herringtonové, jí přinutila zvážnět. Jen kvůli němu jsme tu dneska byli.

Všechno to začalo před třemi dny. Šel jsem k soudu, abych počkal na svého bratra Erica a šli jsme spolu na oběd. Žádnou jinou rodinu nemáme a když mi v osmnácti konečně dovolil nastěhovat se do vlastního bytu - vlastně ani moc na výběr neměl - domluvili jsme se, že se budeme vídat aspoň dvakrát týdně, aby měl jistotu, že zvládnu žít sám. Zabalil jsme sendviče se salámem a ovocný salát a vzpomínám, jak jsme úplně umíral hlady. Ten proces se hrozně protáhl díky jeho klientovi, Johnu Bumgardenerovi, oblíbené záporácké figurce pro tisk.

Poslouchal jsem novináře, jak se tlačí kolem dveří a čekají, až v doprovodu policie opustí soudní síň, když se vedle mě na lavičce něco pohnulo a vybarvilo se to.

Když vidím ducha, většinou se nesnažím začít konverzaci. Obzvláště když ten duch brečí tak jako ona. Většinou se starám o svoje věci. Ale s Megan už bylo pozdě; všimla si, že jsem si jí všiml a když zjistí, že je sice vidím, ačkoliv nic jiného ne…

Vysvětlila mi, že její přítel za tu násilnou vraždu nemůže a já souhlasil, že jí pomůžu. Když jsem zjistil, že Eric věří v nevinnu svého klienta a vážně ho chce před soudem očistit, chtěl jsem mu pomoct. Občas jsem jediný, kdo to dokáže. V tomhle případě jsem byl jediný, kdo věděl, že oběť si natáčela na mobil svoje kotě, jak i hraje s novou hračkou, když se k ní někdo připlížil zezadu, aby ukončil její život. Byla sama doma a protože nejsou svědci, kdyby na té nahrávce bylo něco vidět, byl by to pokrok.

Ale žádný telefon jako důkaz neměli a posledních několik dní jsme se představoval jako Meganin starý kamarád ze střední školy, abych se dostal blíž k její rodině. To mě zavedlo k její sestře Alice, která tvrdila, že Megan pohřbili se všemi věcmi, které nejvíc milovala, včetně mobilu, na kterém byla skoro závislá.

"Tak co víme?" zeptala se Megan, když jsem pomalu šel, dával pozor na každý krok a konečně nahmatal cestičku, která nás vyvede ze hřbitova.

"Musíme zpátky za Alicí."

"Já ti říkám, že Alice nic neví."

"Hele, jseš si jistá, že tě John nezabil?"

"Jasně že nezabil! Už jsem ti říkala, že toho by nebyl schopný."

"A taky jsi mi řekla, že nevíš, kdo to udělal."

"No, vím, že John to nebyl a kdybych ho znal, tak bys to věděl taky… víš, když říkám že nemohl, tak to myslím vážně. Bojí se krve od chvíle, kdy si v osmi letech zlomil nohu. Při pohledu na krev omdlívá a přece mě nemohl bodnout patnáctkrát bez jediné kapky krve."

"Cože?"

"Teda, musel tam být pěkný bordel, ne?" Objala se rukama. "Pohřbili mě v triku s dlouhým rukávem, Same. Já nikdy nenosila dlouhý rukáv." Její barva, do té chvíle příjemně jasná, začínala blednout. Začalo to v jejích zářících očích, které potemněly a její pokožka začala ošklivě šednout…

Tentokrát jsem se jí dotknul já. Jen rychle šťouchnutí dvěma prsty, dost na to, abych jí z toho dostal. Nikdy to nevypadalo dobře, když duch potemněl. Obvykle to znamenalo, že se sunou do temnějšího místa a to místo s sebou můžou kdykoliv klidně přitáhnout. "Ještě chvíli se mnou zůstaň, Megan," řekl jsem, když se zmateně vrátila. "Nemysli na detaily. Mysli na Johna. Proč jsi mi neřekla, že se bojí krve?"

"To by pomohlo?" zeptala se.

"Možná."

Dotkl jsem se tlačítka na hodinkách. "Dvě - dvacet - ráno," ozval se počítačový hlas.

"Tak jak to pomůže?" zeptala se Megan.

"Je moc pozdě na to mu volat,"řekl jsem. "Musím to zvládnout hned ráno."

"Ale říkal jsi, že nám dochází čas."

"Zkusíme ten telefon najít,"slíbil jsem jí. "A chci znova mluvit s Alicí."

"No, asi je teda dost pozdě mluvit i s ní."

Povzdychl jsem si. Megan měla pravdu. Když jsem se věnoval téhle práci, nemohl jsem překračovat určité hranice a vyplatilo se dávat si pozor.

"Tak budeme muset počkat."

"Ale co…"

"Zavolám Ericovi ráno," slíbil jsem. "Možná bys zatím mohla jít za Johnem."

Nikdy nebylo těžké ucha přesvědčit, aby šel za svým milovaným. Většinu času to byl právě ten důvod, proč byli pořád tady. Měli pocit, že musí na někoho dávat pozor a ne že je čas jít dál. Ale bohužel, čím déle s někým zůstali, tím víc na ně působili. Ale s Meganinou povahou jsem v tom neviděl žádný problém. Jestli John dneska v noci přijde o pár hodin spánku, nijak mu to neublíží. Ale já si na chvilku odpočinu od jeho mrtvé přítelkyně a díky té nové informaci jsem v tom neviděl žádnou překážku.

Megan se ani nerozloučila, než se přemístila, jak tomu říkám. Jako duch se mohla kdykoliv dostat kamkoliv. Nevím, jak to funguje, nikdy jsem se jich na to neptal. Mě stačilo, že to vím. Když zmizela, můj svět se příjemně změnil. Zmizel ten zápach smrti a nahradila ho zemitá vůně nedávného deště. Zvedl se vánek a jako by mě vedl skrz popadané suché listí, co mi křupalo pod nohama. Holí jsem nahmatal okraje cestičky a zvuky pomalu plynoucí dopravy mě vedly zpátky do města.

Neměl jsem problémy pohybovat se ve dne ani v noci. Sice se mi sem tam stala nějaká nehoda a jako důkaz mi zbylo pár modřin, ale nepotřeboval jsem, aby mi duchové radili, jak se dostat z bodu A do bodu B. Vlastně to bez nich bylo jednodušší.
Většinou jsem využíval místní autobusy a spousta řidičů mě znala jménem. To se mi naštěstí stalo i dneska, protože kvůli nedostatku spánku jsem skoro ihned usnul a řidič byl natolik laskavý, že mě na správné zastávce vzbudil. Pak už si jen vzpomínám, jak mě vzbudil budík a dával mi najevo, že je čas do práce. Ale když jsem vstal a šel se sprchovat a obléknout, rozhodně jsem neměl myšlenky na práci. Rozhodl jsem se, že nejrozumnější bude zrušit všechny schůzky, obzvláště když by se mohla objevit Megan a zase mě rozptylovat.

Pracuju s masážním centru dva bloky od domu a v mnoha ohledech je to perfektní výběr. Můžu si sám plánovat hodiny a pracuju rukama. Nejen, že mi to jde, ale ta slepota má své výhody, když pracuju se stydlivými lidmi. Asi proto se ke mně hlásí i spoustu nových lidí.

Ten den jsem měl domluvené čtyři schůzky a požádal jsem kliniku, aby mi tři zrušila. O tu poslední jsem se postaral sám. Ryan Mills je nadějný hudebník, který učí děti plavat. Už jsem s ním pracoval tři měsíce, jednou za čtrnáct dní a měl snad nejlepší záda, na která jsme kdy narazil. Když ležel n stole, cítil jsem se jako obyčejný psovod pracující s odborníkem na psy, každý sval v jeho zádech se pro mě stával osobní výzvou. A jeho společnost mi vyhovovala. Jako jeden z mála klientů mi tam neusnul a obvykle mi celou hodinu vyprávěl o dětech, rodině a jejich příhodách, všechno takovým hlubokým hlasem, který mě uklidňoval. Taky měl smysl pro humor, občas na můj účet, třeba když tvrdil, že nemůže najít kalhoty a že jsem mu je musel někam schovat. Celou čtvrt hodinu jsem se mu je snažil najít a k tomu držet dalšího objednaného člověka za dveřmi. V tu chvíli mi to moc vtipné nepřišlo, ale kafe a muffin, co mi to odpoledne koupil, to spravily.

Nezvedl mi telefon, tak jsem mu nechal zprávu s omluvou. Určitě bude chtít přesunout termín, tak jsem ho odkázal na kliniku a znovu jsem se soustředil na Megan a Johna. Chytil jsem si taxi k Ericovu domu, chtěl jsem ho zastihnout ještě před odchodem do práce.

Musel jsem přijet právě včas, abych ho chytil, ale moc pozdě na snídani s jeho přítelkyní a její dcerou, protože sotva jsem vystoupil z auta a vykročil příjezdovou cestou, otevřely se vstupní dveře a já už slyšel bratrův netrpělivý hlas.

"Prosím tě, hlavně mi neříkej, že tě zase navštívila ta tvoje malá kamarádka," řekl a chytil mě za loket jako vždycky, když někam spěchal a měl pocit, že bych mu nestačil.

Tohle mě na něm vytáčelo. I to, jak na mě mluvil. Nikdy jiný nevěděl, že vidím duchy. A nikdo jiný by mi asi ani nevěřil. Ale to vůbec neznamenalo, že by to překousl. Asi můžu být celkem rád, že už jim neříká prapodivní malí kamarádi. Víte, bavíme se o chlapovi, který reagoval slovy "Ah, díky Bohu, už jsem myslel, že se budeme zase bavit o duchách", když jsem mu řekl, že jsem gay.

"Jmenuje se Megan," opravil jsem ho, když mě někam otočil a já měl problém poznat, kterým směrem pokračujeme. "A kam jdeme?"

"Ty mi povíš něco o… co jsi zjistil o… té oběti, cestou k soudu. Jdu pozdě a bohužel potřebuju cokoliv, co mi můžeš dát."

Cítil jsem jeho velkou ruku na hlavě a cuchal mi krátké vlasy, ať už se mi ráno na hlavě podařilo vytvořit cokoliv. Což znamenalo, že se mě snaží dostat do auta a nechce, abych se praštil do hlavy. Tohle zacházení jsem nenáviděl, ale nemělo cenu se o tom hádat. Mně je třicet šest, ale Eric je o sedmnáct let starší a tím pádem mě pořád viděl jako mimino. A navíc mě v podstatě od šesti vychovával.

"No,"5ekl jsem pomalu a chvíli jsem šmátral, až jsem konečně našel bezpečnostní pas a zapnul si ho. "Megan se moc nelíbí, že Johna odsoudí. Pořád tvrdí, že to neudělal."

Auto nastartovalo a rozjelo se.

"John tvrdí, že to neudělá, ale to má stejnou cenu jako přivolat jeho mrtvou holku jako svědka," poznamenal Eric. "Co ten telefon? Přišel jsi na něco? Její rodina se mnou odmítá mluvit. Oni jsou přesvědčeni, že to udělal."

"Žádné štěstí s telefonem,"odpověděl jsem a rozhodl jsem se vynechat detaily jeho hledání. "Teda, zatím ne. Pořád na tom pracuju."

"No, nerad to říkám, ale na to nemáme čas, Same. Dneska mám poslední šanci a pak je rozsudek na soudu."

"Takže potřebuješ dokázat, že to udělat nemohl, jo?"

"O tom to celé přece je, ne?" odpověděl Eric nabroušeně.

Natáhl jsem se pro batoh, který jsem si nechal pod nohama a sevřel jsem prsty kolem chladné sklenice uvnitř. Když jsem jí potřepal u ucha, slyšel jsem šplouchání tekutiny, kterou John Bumgardener nemohl vystát. Díky bohu za toho řezníka, za kterým jsem ještě ráno zaskočil.

"Co to kurva je?" zeptal se Eric, když si toho všimnul.

"Co kdybych ti řekl, že John Bumgardener nemůže vystát pohled na krev? Tak hrozně, že by neměl žaludek ubodat svou přítelkyni k smrti?"
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama