7. Můžeš to zopakovat? 2/?

28. prosince 2010 v 22:46 | Phoebe Esteban |  FF - Arizona

Asi jsem se měl zeptat Eddieho, kdy přišel pošťák. To bych pak nemusel sedět na schodech před domem v tom vedru půl dne a čekat jen ve společnosti Chey. Bylo to divné ráno, vstát a se všema se nasnídat a být jediný, kdo pak nemá co dělat. Eddie mi nabídl, že si vezme volno a zůstane se mnou, ale můj názor je, že přes víkend jsme spolu strávili času dost. Pořád to bylo něco nového a já s ním nechtěl trávit moc času na to, aby se mi to znechutilo. Potřeboval jsem pauzu.

Ale stejně jsem byl nerad sám. A chyběl mi Luke. Tak jsem si zvykl na jeho přítomnost, vůbec se mi nelíbilo, že musí do práce. Přítomnost Chey nebyla špatná, ale nebylo to ono. Ovšem seděla se mnou celé ráno, když jsem čekal na poštu. A když konečně přišla, byl jsem na nohou a spolu s Chey jsme za ním běželi k schránce. Postarší pošťák se na mě jen usmál a podal mi poštu. Já na něj mávnul a písknul jsem na Chey - zbytečné, byla furt se mnou - a cestou domů jsem probíral obálky.


Netrpělivé jsem čekal na to babiččino "něco". Bohužel jsem prošel obálky a nic. Aspoň teda nic, co jsem hledal. Skoro jsem měl chuť babičce zavolat a obvinit ji, že si to celé vymyslela, jen aby mě dovedla k šílenství. Ale už takhle jsem u ní měl vroubek a telefonátem bych to ještě zhoršil, to jsem věděl moc dobře. A když jsem teď čekal celé ráno a nic, mohl jsem čekat do zítřka a pak zase dál.

Takže když jsem nemusel čekat na poštu a přemýšlet, co v ní bude, měl jsem dost času na přemýšlení nad jinými věcmi. A nevím, jestli jsem si pomohl.

Hodil jsem dopisy v kuchyni na stůl a šel jsem si do pokoje pro plavky. Přemýšlel jsem nad mámou, co mi tak mohla chtít říct a proč mi to neřekla, když byla naživu - ať už to bylo cokoliv.

Přemýšlel jsem nad Eddiem. To, co přijde, by mohlo zase úplně změnit můj pohled na něj a třeba by mi to mohlo pomoct odpustit mámě. Protože i když Eddie předstíral něco jiného, nemusel jsem umět číst myšlenky, abych poznal, že je na mámu naštvaný. Prý pro to měla určitě důvod a nikdy o ní neřekl špatné slovo, aspoň co já věděl. Ale rozhodně naštvaný byl a to z nějakého důvodu přivádělo do rozpaků. Nelíbilo se mi, že je Eddie na mámu furt naštvaný. Možná proto, že se tu nemohla bránit sama nebo kvůli předchozímu napětí mezi náma dvěma a já pořád hledal důvod, proč ho nemít rád… nevím, ale vadilo mi, že je na ni Eddie naštvaný, i když to já byl taky.

Snažil jsem se vytlačit všechny ty myšlenky z hlavy,když jsem skočil do bazény a jako vždy klesnul ke dnu. Ale tentokrát jsem se neuchýlil k uklidňujícím myšlenkám na mámu, tentokrát jsem se snažil myslet na cokoliv jiného. Pokaždé, když jsem si na ni vzpomněl, hned mi hlavou blesklo: ona mi lhala.
Když jsem myslel na to, JAK mi lhala, potřeboval jsem pro to vysvětlení a byl jsem tam, kde jsem začal - přemýšlel jsem, kdy dorazí ten balíček. Ale když jsem nad ní teda nepřemýšlel, draly se mi do hlavy myšlenky, kterým jsem se snažil od včerejška vyhnout.

Aaron. Pro někoho mého věku je asi normální, že první polibek se vetře do úplně všech myšlenek a já nebyl výjimkou. V podstatě jsem na ten polibek nepřestal myslet. Bohužel - zatímco mi ostatní okolnosti dovolovaly nad polibkem přemýšlet, zároveň jsem s ním nemohl nic dělat. Ani nevím, jestli jsem něco dělat chtěl… a i kdyby jo… co jsem mohl dělat? Vždyť to byl Aaron.

Jen proto, že mě Aaron políbil se přece nic nezměnilo od té chvíle, kdy mi o něm Luke všechno řekl. Až na to, že Aaron je gay… a políbil mě… a já líbal jeho. A řekl mi, ať mu zavolám a já nad tím fakt začínal přemýšlet. Kurva.

Asi bych na to myslet neměl, ale když byl telefon tak blízko, bylo těžký mu nezavolat. Chtěl jsem se ho zeptat na tolik věcí a na takový polibek jsem jen tak zapomenout nemohl. Nikdy předtím se mi to přece nestalo. Nevěděl jsem, co si o tom myslet a fakt jsem si o tom potřeboval s někým promluvit.

Nepatřil jsem k lidem, co dokázali zůstat zticha, když se jim něco tak… obrovského. Bohužel tohle se dalo probrat s jediným člověkem. S Aaronem. Jasně, asi bych si o tom mohl promluvit s babi Alicí, když to o mně ví… ale volat jí ohledně svého prvního polibku by znamenalo říkat si o potíže a to nemluvím o těch milionech, co bych jednou musel platit cvokaři, když mi došlo, že jeden telefonát se stal jádrem mých problémů. Ne. Jí volat nebudu.

Vznášel jsem se kousek nad dnem bazénu a pořád jsem se nepotřeboval nadechnout. Vzhlédl jsem. Skrz vodu jsem viděl sluneční paprsky. Přemýšlel jsem, co budu dělat po zbytek dne. Doufal jsem, že nebudu furt tak přemýšlet, ale když jsem měl být sám, dokud se někdo nevrátí domů… žádná pošta. Nikdo, s kým bych mohl mluvit. Ozvěna štěkajícího psa…

Chey.

Odrazil jsem se ode dna a když jsem se vynořil, uviděl jsem Luka. Stál na kraji bazénu a snažil se krotit Chey, která poskakovala a snažila se mu na přivítanou olíznout obličej. Měl špinavé džíny a jeho triko na tom nebylo o moc líp. Taky to vypadalo, že se pod helmou pořádně zpotil, ale usmíval se. Usmál jsem se na něj taky, i když mě naštvalo, jak úžasně vypadá, i když je špinavý jak prase.

"Co tu děláš?" zeptal jsem se.

"Ta stavba není daleko," řekl. "Napadlo mě, ž se zajedu domů najíst a podívat se na tebe. Ale trochu mě překvapuje, že jseš tady. Tak nějak jsem čekal, že budeš venku čekat na poštu."

"Pošta je v kuchyni," odpověděl jsem. Trochu jsem se zamračil, zase jsem cítil to zklamání.

"Od babi nic?" Luke vypadal taky zklamaně a já se tomu musel usmát.

"Ještě ne."

"To je mi líto, Rory… tak třeba zítra."

"Snad," povzdychl jsem se.

"Hej, nemáš hlad? Klidně bych měl při jídle společnost. Nemůžu se tu moc zdržet."

"Jasně," kývl jsem. Moc jsem hlad neměl, ale taky jsem potřeboval společnost a na to byl Luke perfektní. Natáhl se ke mně - chytil jsem ho za ruku a nechal jsem se od něj vytáhnout ven.

"Víš, měl by ses tu něčím zabavit," prohlásil Luke, když mi podával ručník. Rychle jsem se osušil a pak jsem si ho omotal kolem pasu. "Když na to nebudeš myslet, uteče ti to a najednou budeš držet ten balíček v ruce, ani nebudeš vědět jak."

Podíval jsem se na něj a usmál jsem se. Měl pravdu. Kéž by tak ty myšlenky, kterými jsem se rozptyloval, nebyly stejně hrozné jako čekání na balíček. Bohužel - pořád myslet na Aarona mi taky nepomáhalo, dokonce mě to možná rozhodilo víc než celé čekání. A když se teď Luke vrátil, zase jsem měl chuť s někým mluvit o tom, co se stalo v tom parku.

Když jsem se nad tím fakt zamyslel… strávil jsem tu s Lukem tolik času, že jsme se znali celkem dobře. Ale co víc, měl jsem pocit, že mu můžu věřit. Bál jsem se, co by se stalo, kdyby tu někdo přišel na to, že jsem gay… ale jestli mám věřit instinktu - jako tehdy, když jsem to řekl mámě - tak myslím, že Luke z toho nic dělat nebude. Teda, měl rád snad všechny, kromě Aarona - a u toho měl dost dobrý důvod. Třeba by mě nijak neodsoudil. Ale i když jsem si byl tímhle celkem jistý, bál jsem se mu to říct z jiných důvodů. I kdyby to vzal v pohodě a pořád jsme spolu dobře vycházeli, stejně by mě mohl vidět jinak. Pravděpodobně by kolem mě už nechodil nahý… to by bylo asi dobře, ale stejně, mně se líbil vztah, který jsem si vytvořili. Byl jsem rád, že si mám s kým sednout a popovídat, že mám s kým být. Nechtěl jsem, aby se mezi náma něco změnilo. A i kdybych mu to řekl, asi by nebyl nejlepší nápad zmiňovat se i o Aaronovi. Řekněme, že v téhle otázce nebyl tak úplně nestranný.

"Rory?" Z myšlenek mě vytrhnul Lukův hlas. Zamrkal jsem. Došlo mi že stojí u dveří a zvědavě se na mě dívá. Asi jsem byl mimo. "Jsi v pořádku?"

"Jo," kývl jsem, přinutil jsem se k úsměvu a vyšel jsem k domu.

"Tak šup," ušklíbl se Luke, chytil mě za rameno a popostrčil před sebe. "Dáme si oběd a uvidíme, jestli přijdeš na jiné myšlenky. Nechceš večer něco podniknout?"

"Co jako?" zeptal jsem se zvědavě. Pobavilo mě, jak okamžitě změnil téma.

"No, Eddie a Jase si s náma chtějí dát večeři, ale možná bychom se pak mohli ztratit. Jak jsi na tom s nohou?"

"Lepší," odpověděl jsem, podíval jsem se dolů a zahýbal prsty. Ještě to trochu pobolívalo, ale většinou jsem si toho ani nevšiml.

"Super, nechceš vyrazit večer do skal?" A pak provokativně dodal:"Slibuju, že tě domů donesu, když si sedneš na další kaktus."

"To nehrozí," zasmál jsem se. "A jasně, proč ne? Stejně budu mít večer nervy na pochodu. Víš… je to divný, Luku. Když jsem sem přijel, chtěl jsem se všem vyhýbat - a teď jsou všichni furt pryč v práci a já mám pocit, že se tu zcvoknu."

"Takhle to nebude pořád," odvětil Luke. Došli jsme do kuchyně. Hned otevře ledničku a začal skládat jídlo na stůl. "Sem tam si budeme brát volno a navíc najdeš něco, čím se zabavit. A taky se za tebou můžou občas stavit kluci… jestli chceš, vlastně tě můžu cestou do práce někam hodit."

"Ne," řekl jsem, když jsem si to rychle promyslel. "Díky, Luku, ale stejně bych se asi ztratil. Až odejdeš, asi prostě skočím do bazénu, to by mě mohlo na pár hodin zaměstnat a pak… na něco přijdu."

"Půda,"řekl najednou
s plnou pusou jídla. Začal ujídat ještě dřív, než z toho vůbec udělal sendvič. Já si zatím umyl ruce a přesunul se k lince, abych udělal oběd i pro něj.

"Co?"

"Půda," opakoval. "Moc jsi to tu nezkoumal, co? Na půdě je spousta starých obrázků a tak. Možná i nějaký vtipný s Eddiem a Jasem. Teda, jestli se budeš nudit, můžeš tam mrknout."

"Možná," pokrčil jsem ramenama. Po tom, co mi Eddie ukázal obrázky s mámou, jsem měl strach z dalších. Třeba mě to bude zajímat někdy jindy, ale teď fakt není vhodná doba.

"No fakt," řekl Luke. "Měl by ses tam jít podívat. Teda, třeba tě tam bude něco zajímat."

"Jasně, když se budu nejvíc nudit, půjdu na půdu," usmál jsem se a přisunul mu komínek sendvičů.

"Fajn,"protočil oči v sloup. "Tak určitě nikam nechceš vzít? Budu muset jet."

"Ne," pokrčil jsem ramenama. "Užij si to."

Vzal si ode mě jídlo a ještě si šel do ledničky pro kolu. Doprovodil jsem ho ke dveřím a pak jsem sledoval, jak nasedl, zamával mi a odjel. Sice se doma moc dlouho nezdržel, ale stačilo mi vidět ho pár minut a docela mi to zlepšilo den. Kdyby tak mohl zůstat dýl…
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama