6. Trošku srandy 2/4

6. prosince 2010 v 21:14 | Phoebe Esteban |  FF - Arizona

"Takže Cathy je tvoje sestra?" zeptal jsem se.

"Mhm."

"A Brianova přítelkyně?"

"Mhm," kývla Meg. Meg. Poznal jsem jí před chvilkou, když k nám přišla s Angelou. Vzpomínám si, jak se jí Brian ptal na někoho jménem Cathy, ale to je vše. Ale teď už jsem to věděl všechno, když jsme Meg trochu poznal. Ona znala snad všechny.

Ohlédl jsem se na Briana. Seděl na trávě a jeho rudé vlasy zářily i v té tmě. Mluvil s vysokou blondýnou, která vypadala, že by se mu vešla do jednoho rukávu. Předtím se mi představila jako Cathy, ale s Meg si nebyly vůbec podobné, Cathy byla světlovlasá a Meg bruneta.

"A ty máš holku?" zeptala se mě. Tuhle otázku jsme nenáviděl.

"Ne."

"A chceš nějakou?"


Tohle jsem nečekal. Před chvilkou jsme se normálně bavili a já si s ní začínal rozumět a teď… se ke mně blížila na té lavičce, na které jsme seděli.

"Ehm…"

"Ty, Meg," uslyšel jsem známý hlas a ohlédl jsem se. "Myslím, že tě shání Craig."

Uviděl jsem tam stát Aarona. Vypadal dobře, vlasy mu padaly do očí a ty drobnosti jako pokřivený úsměv… chtěl jsem se na něj usmát, ale vzpomněl jsem si, co mi o něm říkal Luke a udržel jsem se. Ale zatraceně, proč stačí jediný pohled na něj a cítím se tak skvěle?

"Fakt?" usmála se Meg a stoupla si. "No, ráda jsem tě poznala, Rory," a v tu chvíli na mě nepochybně zapomněla a odešla. Snažil jsem se tvářil nepřístupně, když se vedle mě posadil Aaron.

"Hej," řekl,"doufal jsem, že tě tu dneska uvidím."

"Aha," řekl jsem a rychle jsem se rozhlédl, kde je Luke. Bohužel už jsem ho v té tmě neviděl.

"Všiml jsme si tě už dřív, ale byl jsi s Lukem a po tom posledním setkání…"

"Jo," skočil jsem mu rychle do řeči a stoupnul jsem se. "No, zatím čau."

"Hej." Aaron mě chytil za ruku a postavil se. Nečekal jsem to. Otočil jsem se k němu čelem a cítil jsem se rozpačitě. Nějak jsme nevěděl, jak se k němu teď chovat. "Jsi v pohodě? Myslel jsem, že tě Meg otravuje, ale jestli ses s ní chtěl bavit…"

"To není tím," prohlásil jsem. "Jen… prostě musím jít."

"Dobře," řekl Aaron pomalu. Vypadal trochu zmateně. "No… jestli se chceš ještě teď o víkend sejít, možná bychom mohli…"

"Mám docela dost práce," odpověděl jsem a vyhnul jsem se jeho pohledu.

"Práce?"
Teď zněl podezíravě.

"Jo, musím ještě něco udělat?" odvětil jsem. Tohle setkání se mi tak nějak nelíbilo. Když jsem byl naštvaný, bylo to jiné. Odmítnout Aarona mě přivedlo do rozpaků… a rozesmutnilo mě to. Ale to asi i díky tomu zklamání. Těšil jsem se, jak ho poznám líp. Jasně, už předtím mě přitahovali kluci, kurva, přitahoval mě i vlastní bratranec. Ale zase jsem ještě nikdy nepotkal někoho tak atraktivního jako je Luke a ani nevím, jestli vůbec někdy potkám. Ale Aaron mě nejen že přitahoval, za ten krátký čas, jsem h znal, jsem k němu i něco cítil. Bylo tam nějaké spojení, to, jak se mnou mluvil, ty malé dotyky a gesta… nevím, jestli to spojení bylo jednostranné nebo ne. A asi to už nikdy nezjistím. Ale tak to bude lepší. Aaron na mě byl moc… komplikovaný. A když jsem slyšel, co udělal Lukovi, měl jsem problém si vůbec představit, jak bych mu někdy mohl věřit. A to jsme zrovna teď nepotřeboval.

"Třeba co?" zeptal se a popošel o kus blíž. Cítil jsem se ještě nervózněji. Něco na jeho tváři… najednou vypadal ledově, skoro naštvaně. Ten pohled mě překvapil, ale dělal jsem, že to nevidím.

"Prostě něco," odpověděl jsme a začínal jsem být naštvaný.

"Dobře, co příští víkend?"

Vydechl jsem. Očividně si všiml, že se něco děje a nechtěl mě pustit bez vysvětlení.

"Hele,Aarone," vzdal jsem to a povzdychl jsem si. "Podle mě…"

"Jasně," skočil mi do řeči. "Já to chápu. Mluvil jsi s Lukem?"

"Jo," přiznal jsem.

"A on je ten důvod, proč mě posíláš do prdele?"

Nadskočil jsi při tom ostrém tónu. Nelíbilo se mi, jak se mi snažil vkládat slova do pusy.

"Řekl mi, co jsi udělal," prohlásil jsem. Začínal jsem se bránit, ale nemohl jsem si pomoct. To, jak přede mnou Aaron stál… vyšší než já… nebyl TAK vysoký, ale v tu chvíli jsme měl pocit, že se nade mnou hrozně tyčí.

"A co ti řekl?" zeptal se Aaron. Jeho tón se mi rozhodně nelíbil. Byl na hranici vzteku a vůbec se nepodobal té šťastné povaze, kterou jsem potkal první večer.

"O tom autě," odpověděl jsem.

"Takže se mě ani nezeptáš na mou stranu příběhu?"

"Nijak to nepopíráš," poukázal jsem.

Na tváři se mu objevil vytočený výraz a najednou prudce ustoupil.

"Víš co, fajn," zamračil se. "Bylo pitomý si vlastně vůbec myslet, že mě nejdřív poznáš, než mě odsoudíš, jen proto, že jseš novej. Ale očividně jsi naprosto stejný jako všichni ostatní a já tohle nemám zapotřebí."

Nevím, co tím Aaron myslel, ale když odcházel, podařil ose mu to - cítil jsem se provinile. Otočil jsem se zpátky ke stolu. Zarazil jsem se, stál tam Luke a díval se za mě s nečitelným výrazem, tím směrem, kam odešel Aaron. Když si všiml, jak se na něj díval, popošel ke mně blíž.

"Připozdívá se,"řekl. "Vyrazil bych domů. Můžeme?"

"Jasně," pokrčil jsem ramenama.

"Dobře… jenom najdu Chey."

Otočil se a chtěl vyrazit hledat psa,ale najednou se zarazil a ohlédl se zpátky.

"Jsi v pohodě, viď?"

"Jo," kývl jsem. "Je to dobrý… díky."

***************************

"To dítě je horší než Jase," zamumlal za mnou Eddie a pak se ozval hlasitěji:"Začínám přemýšlet, jestli náhodou nejseš jeho syn a ne můj."

Skoro jsem se musel smát, jak jsem ho poslouchal, ale udržel jsem vážnou tvář. Otočil jsem se a hodil jsem do nákupního vozíku balení mrkví. Začínal jsem přemýšlet, kdy z toho vozíku začnou věci přepadávat.

"Tys přece chtěl, ať jdu s tebou, abys zjistil, co jím," poukázal jsem.

Byla sobota ráno a i když bych si radši přispal, Eddie mi brzo ráno vletěl do pokoje a trval na tom, vstanu a půjdu s ním nakupovat. A po pár ne-zrovna-slušných protestech Eddie zamumlal něco v tom smyslu, že by mě nezabilo strávit s ním chvíli, když má volno - a pak po mně hodil moje kalhoty a řekl, že počká nahoře.

Teď jsme strávili půl hodinku tím, že jsme vybírali ovoce a zeleninu, když mi Eddie řekl, ať si vyberu, co mám rád. Jasně, normálně by mi to tak dlouho netrvalo, ale hrozně jsem se vláčel - když jsme zjistil, že to Eddieho dohání k šílenství. A taky to pravděpodobně zajistí, že už mě nikdy nekupovat nevezme.

"Jo, já vím," odvětil,"ale to nejíš nic normálního?"

"Normálního?" zeptal jsem se a pozvedl jsem obočí.

"Jo, třeba křupky nebo popcorn nebo… něco, co bych ti mohl zakázat, než ti z toho vypadnou všechny zuby."

"Mám rád Nerdy," řekl jsem.

"Nerdy?"

"Víš, ty bonbony?"

"Jo… už vím," usmál se Eddie. "Ty byly…" Nedořekl to, skoro jako by se bál.

"Máminy oblíbený," dokončil jsem za něj a dokonce jsem se na něj usmál.

"Jo."

"A tacos," dodal jsem. "Ty mám rád… jako ona. Každý týden jsme si udělali tacos večer a babi Alice přišla taky. Vždycky se pohádaly, protože máma ráda přidávala do sýru i maso."

"Tacos večer," opakoval Eddie po chvíli. "To není špatný nápad. Můžeme udělat něco podobného… jestli chceš."

"Jasně," pokrčil jsem rameny a usmál jsem se. Sám jsem se trochu překvapil, že mluvím s Eddiem o mámě. Ale zatím to šlo dobře. Ještě jsem na Eddieho nekřičel ani neutíkal pryč.

"Ta, chceš něco podniknout o víkendu, Rory? Do práce musím až v pondělí."

"Nevím… přijde mi, že se tu nedělá nic jinýho než chodí do parku."

"Jsou tu i jiný věci," zasmál se Eddie. "Asi dvacet minut odtud je vodní park. Co myslíš? Mohlo by to být fajn… můžeme jet zítra."

"Asi jo," povzdychl jsem si,"ale… co když zítra přijde ten balíček od babi Alice?"

Eddie se na mě soucitně podíval a poplácal mě po rameni, než zase chytil vozík a vyjeli jsme pryč z oddělení zeleniny.

"V neděli pošta nechodí," připomněl mi. "Ale neboj, Rory. Přijde to. A zatím bychom se měli trochu bavit, abychom na to pořád nemysleli."

Ten dodatek mi připomněl, že nejsem jediný, kdo čeká. Eddie byl asi stejně zvědavý, co přijde. Bylo jasné, že i on bude chtít vysvětlení, proč nevěděl, že má syna.

"Co myslíš, že to je? To, co Alice poslala?" zeptal jsem.

"Nevím určitě. Jen mi řekla, že to je od tvé mámy. Takže asi něco jako dopis adresovaný nám oběma."

"Přemýšlel jsi nad tím, co?"

"A ty ne?" usmál se Eddie.

"Jistě že jo. Nedává to totiž smysl, víš. Říkali jsme si s mámou všechno," teda aspoň já jí říkal všechno. "Je těžký pochopit, proč to přede mnou tajila."

Nastalo ticho. Podíval jsem se na Eddieho, vypadal zamyšleně.

"Byli jste si fakt blízcí, co? To mi aspoň říkala Alice."

"Byla pro mě jako nejlepší kamarádka,"řekl jsem smutně.

"Ptal ses jí někdy… na mě?" zeptal se Eddie opatrně.

"No…asi párkrát jo," odpověděl jsem váhavě. "Jako malý jsem vídával všechny kamarády s otcema. Byl jsem zvědavý, tak jsme se ptal, kde je můj. Ale máma mi jen vždycky řekla, že s náma být nemůžeš."

Po obličeji mu přeběhlo něco,co se dalo vyložit jako bolest nebo vztek, než to rychle skryl a podval se zpátky na mě. Na chvíli jsem se cítil trochu provinile, že jsem o něm nikdy nevěděl.

"Ptal ses ještě na něco?"

"Ani ne," přiznal jsem. "Byl jsem… šťastný s mámou, takže mě to asi nikdy nenapadlo… promiň, Eddie."

"Hej, neomlouvej se,"řekl rychle. "Ty za to nemůžeš a jak znám tvou matku… no, určitě k tomu měla důvod."

Všiml jsem si, že neřekl "dobrý důvod".

"Jsem rád, že jsi byl šťastný,"řekl. "Pořád mě mrzí, že jsem nikdy nevěděl… ale je dobré vědět, že jsi byl spokojený. To… pro mě znamená hodně."

Nevěděl jsem, co na to říct. Sice to od něj bylo hezké, ale bavit se s Eddiem pro mě byla pořád nová zkušenost… a tak trochu divná.

"Tak, připraven vypadnout odtud a vzbudit zbytek domácnosti?" zeptal se, než to ticho začalo být moc trapné.

"Jasně."

"Fajn, potřebujeme už jen pár věcí… nechceš se rozdělit? Tak to bude rychlejší."

"Jo, co potřebuješ?" souhlasil jsem. Rozhodně mi nebude vadit zmizet.

"Žrádlo pro psy… je to tamhle," ukázal. "Luke dává Chey něco pro velká plemena. Zvládneš
to?"

"Jasně," kývl jsem. Snad nebude tak těžké vybrat jídlo pro psy. "Kde se setkáme?"

"U východu,"odvětil Eddie. "První pokladna."

"Dobře."

Sekci pro zvířata jsem našel bez problémů a pak jsme začal hledat jídlo pro velká plemena. To taky nebylo těžké, ale výběr ze všech možných značek no. Netušil jsem, čím Luke Chey krmí a Eddie mi to nespecifikoval, tak jsem vybral dvacetikilový pytel. Ukázalo se, že je těžší ho zvednout než to vypadalo, ale to mohlo mít i spojitost s tím, že byl zespodu natržený a já začal nadávat, když se granuly sypaly ven na podlahu a křupaly mi pod nohama, jak jsem se snažil ten pytel vrátit zpátky. Bohužel jsem to musel natrhnout ještě víc, protože když jsem pytel bezpečně opřel a ustoupil jsem, už mohla být venku dobrá půlka a já přemýšlel, co teď s tím.

Rozhodl jsem se to ignorovat. Přece nemůžu za to, že se ten pytel roztrhnul. Ale asi bych se o tom na cestě ven mohl někomu zmínit. Ale když jsem si kleknul k druhému pytli a zkoumal jsme, jestli je celý, všiml jsem si nad sebou stínu. Vzhlédl jsem a došlo mi, že ten někdo musel vidět celou nehodu.

"Za to já nemůžu," vyhrknul jsem rychle. Ale okamžitě jsme nechal druhý pytel tam, kde byl a postavil jsem se, když Aaron Keslin pozvedl obočí.

"Můžeme si promluvit?" zeptal se po tom, co na mě chvíli zíral.

V normální situaci by to nebylo nic neobvyklého. Lidé přece chtějí mluvit pořád. To je fakt normální. Až na to, že minulý večer jsem mu dal dost jasně najevo, že nemám zájem se s ním bavit a on dal dost jasně najevo, že to pochopil a naštvalo ho to. Takže nedávalo smysl, aby tu byl. V obchodě. V sobotu brzo ráno. To mě pronásleduje?

"Co tu děláš?" zeptal jsem se rozpačitě.

"Koukám, jak děláš bordel," poznamenal. "Tak můžeme?"

"Jak jsi věděl, že tu jsem?" zeptal jsem se podezíravě.

"Viděl jsem tě sem přijít," odpověděl trochu vytočeně. "Přišel jsem koupit mámě mlíko."

"A kde ho máš?"

"Ještě jsem pro něj nebyl. Bože, co to je, výslech? Já tě přece nesleduju nebo tak… to si přece nemyslíš, že ne?"

"Ne,"5ekl jsem rychle. "Jen je… divný tě tu po včerejším večeru vidět."

"Co je na tom divnýho? Jsme v krámě a včera večer se přece nic nestalo, měl jsi moc práce s tím, aby se smi vyhýbal."

"Aarone, já ti říkal…"

"Jasně, mluvil jsi s Lukem,"5ekl chladne. "A teď si myslíš, že jsem hajzl, co?"

"Hele, mám něco na práci a fakt nemám čas…"

"Takže já ti ani nestojím za těch pět minut?"

"Takhle jsem to nemyslel…" začal jsem vytočeně; zase překrucoval moje slova.

"Ale stejně se se mnou bavit nechceš."

"Ukradnul jsi auto a hodil jsi to na Luka!" štěkl jsem najednou. Nelíbilo se mi, jak jsem se kvůli němu cítil jako podrazák - jen proto, že jsem nechtěl mít nic společného s někým, kdo je schopný zradit kamaráda, přesně jako zradil Luka.

"To bylo před rokem! Je mi to líto, jasný? A vždycky bylo!"

"Fakt?" odsekl jsem a přestával jsem být opatrný. "Bylo ti to líto ve chvíli, kdy jsi poldům tvrdil, že to udělal Luke, nebo až později, když musel před soud? Kdy přesně ti to bylo líto, Aarone?"

"Eddie je právník! Já fakt myslel, že bude Luke v pohodě!"

"To si děláš prdel? Co je tohle za výmluvu?" zeptal jsem se.

"Pěkně blbá, já vím," zamračil se Aaron, odhrnul si vlasy z čela a z těch hnědých očí. "Ale mně to vážně líto je… možná nemáš důvod mi věřit. Ani mě neznáš… ale ty nevěříš tomu, že se lidi můžou změnit?"

"Věřím. Ale… tohle je moc složitý. Víš, původně jsem myslel, že tě Luke nenávidí
proto, žes… mu třeba přebral holku nebo něco takovýho, ale tohle… Luke má důvod, proč tě nenávidět, Aarone. Budu s ním bydlet celý zbytek léta a…"

"Takže to je jediný důvod, proč mám jít do prdele? Kvůli Lukovi?"

Chvíli jsem na něj překvapeně zíral. Vypadalo to, že ho to fakt rozhodilo. Ale já s ním přece nekončil nějaké desetileté přátelství, já končil něco, co ještě ani nezačalo. Nechápal jsem, proč se se mnou najednou chce tak hrozně bavit… o tomhle… skoro jako by chtěl další šanci.


"To není jediný důvod," připustil jsem a klekl jsme si k novému pytli psích granulí. "Jen se nechci bavit s někým… komu už nemůžu věřit."

Aaron přistoupil o krok blíž, zatímco jsme si přehodil pytel přes rameno a postavil jsem se. Najednou mi došlo, že je blízko. Moc blízko. Zase byl v mém osobním prostoru, stejně jako ten první večer v parku a já měl zase ten divný pocit… motýlky nebo tak.

"Ty mi nemůžeš věřit?" zeptal se nevěřícně, ale hlas nezvedal. "Vždyť mě ani neznáš!"

"A ani nechci," řekl jsme jednoduše. Tentokrát jsem to byl já, kdo odešel jako první. Ale necítil jsem se o moc líp než včera.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Envy Envy | 7. prosince 2010 v 11:01 | Reagovat

Tomu Aaronovi sa Rory musi strasne pacit ked sa tak snazi :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama