Duben 2010

22 - Kroky kupředu 1/?

30. dubna 2010 v 18:22 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us
Máma teda věděla, jak mě nechat čekat. Možná to byl trest za ten vypnutý telefon. Ale aspoň jsem měl společnost. Teda ne že by mi nějak výrazně pomáhala. Zvedl jsem hlavu z polštáře a podíval se na Bree - zrovna se mi probírala cédéčkama a skoro nad každým ohrnovala nos. Poslal bych ji pryč, kdybych se v tu chvíli tak nebál samoty. Dostal jsem se na pokraj nervového zhroucení. Máma s Judem byli dole sami už tři hodiny. Chtěl jsem si namlouvat, že je to vlastně dobrá věc. Přece jen, máma taky mohla přiběhnout nahoru s pokřikem "jestli je Jude gay, tak Quinn určitě taky". Ale časem jsem si začal dělat starosti. S každou další minutou mohl Jude mámu dál a dál přesvědčovat, že klidně zvládne žít sám. Ale když to trvalo takhle dlouho, tak máma byla asi dost neoblomná. Bree měla pravdu. Měla teď moc volného času a nelíbilo se mi, že ho zaměřila zrovna na Judea.

21 - Vzmuž se konečně, Quinne Moore 4/4

27. dubna 2010 v 21:19 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us

Než jsme odjeli, Jude nadhodil, že bychom když přijedu domů s ním, mohlo by mě to trochu dostat z potíží. O tom jsem pochyboval, obzvláště

po těch třiceti šesti nepřijatých hovorech. A odhadl jsem to správně, jak jsem zjistil hned po tom, co jsem vešel do domu s Judem v zádech. Nepromluvili jsme ani slovo. A oba jsme byli neskutečně nervózní. Já měl teda žaludek až v krku a Jude poměrně zblednul.

Když jsem uslyšel hlasy z kuchyně, ohlédl jsme se na něj a on na mě povzbudivě kývnul. Máma a sestra seděly u večeře. Bree si nás všimla jako první a okamžitě se zatvářila ustaraně, což mi posloužilo jako varování - pak vzhlédla máma a postavila se s takovou razancí, až si málem zvrhla pití.

21 - Vzmuž se konečně, Quinne Moore 3/4

25. dubna 2010 v 8:54 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us

Ani jsem nad tím pořádně nepřemýšlel, když jsem ho začal líbat na krku. Obvykle jsem nebyl tak aktivní bez aspoň minimálního povzbuzení. Přemýšlení by mě jen doradilo, to jsem věděl. Naštěstí se to Judeovi snad líbilo, podle toho, jak zalapal po dechu, když jsem mu stiskl kůži zubama a automaticky mě chytil za ramena. Nic by mě nemohlo vyprovokovat víc než taková odpověď a nic víc jsme nepotřeboval k tomu, abych zvedl hlavu a znovu přitiskl rty na jeho. Ovšem než jsem to stačil dokončit, znova mi začal zvonit telefon a já skoro zaječel, když mě začal odstrkovat.

"Quinne…"

Art

22. dubna 2010 v 15:31 | Phoebe Esteban |  Glosy
Nemám, co bych k tomu řekla... následuje prznění členů jisté skupiny, ovšem tentokrát nikdo na konci neumře, autorka asi měla slabé období.

Tím samozřejmě neříkám, že by se kvalita njak zlepšila, naopak - když všichni poumírali, aspoň se snižovala naděje na pokračování.

21 - Vzmuž se konečně, Quinne Moore 2/4

21. dubna 2010 v 19:09 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us

Od té chvíle, co jsem ho potkal, mi tělesný kontakt vždycky dělal problémy, pokud s tím nezačal on. Asi jsem byl furt nervózní nebo jsem ještě stále cítil trochu viny za to, že sahám na jiného kluka. Ale byl to vždycky Jude, kdo mě držel za ruku nebo mě líbal… prostě skoro všechno. Pokaždé to byl on, kromě té chvíle, kdy spal na tom gauči… ale to je něco jiného. To tak nějak nebyl při smyslech. Ale i když měl teď zavřené oči, byl vzhůru a já to věděl. Za normálních okolností bych tam jen tak seděl jako idiot a koukal na něj… ale tentokrát to nešlo. Najednou jsem mu chtěl být poblíž, nebo lépe řečeno - dát mu najevo, že tam jsem. Ale pořád jsem váhal. Jako bych se bál, že když budu jednat moc rychle, že ho třeba vyděsím, což, jak jsem věděl, bylo naprosto směšné.

21 - Vzmuž se konečně, Quinne Moore 1/4

19. dubna 2010 v 21:00 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us
Když jsem se vracel k mámě a sestře, chtělo se mi začít sprostě nadávat. Že jsem byl naštvaný?
Slabě řečeno. Taky jsem se bál, ale ten vztek…

Asi to mělo spojitost s tím, jak jsem viděl Marissu a Brada spolu. Jako by se proti mně spikli. Určitě to všechno vymyslela Marissa a Brad se jen svezl, protože na mě byl naštvaný taky… nebo jsem byl možná jen paranoidní. Tak či tak, měl jsem před sebou jiné problémy.

"Quinne, tady!"

20 - Otoč se (3) - A co vyhraješ... 4/4

17. dubna 2010 v 22:11 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us

Pořád jsem v tom obědě neviděl žádný smysl. Na jednu stranu možná proto, že jsme teprve před chvíli dojedli snídani, ale taky se mi nelíbilo vidět mámu a Judea moc blízko u sebe. Ovšem Jude si s celou situací poradil perfektně jako vždycky.

Máma vybrala stolek na terase a hned jak jsme se posadili, Jude už jí chválil chválil make-up a nehty. Jak jsem pak zjistil, zrovna se vrátila z kosmetiky a manikúry - toho bych si já nevšiml. Ale stačilo, že on ano a máma byla nadšená. Když se omluvila a chtěla jít na toaletu, podržel ji židli a dokonce tam pak zastavil netrpělivého číšníka, aby na ni počkal s objednávkou. Vlastně t nevypadalo tak hrozně. A asi pomohlo i to, že tam byla Bree a taky jednou stála za mnou. Kdykoliv začala máma strkat nos do Judeova soukromí a co máme v plánu na odpoledne, skočila do toho Bree a nenápadně změnila téma. A musel jsem přiznat, že to šlo perfektně… dokud najednou Jude neznervózněl.

20 - Otoč se (3) - A co vyhraješ... 3/4

14. dubna 2010 v 21:39 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us

Sledoval jsem Breeinu reakci, když jsme vešli do Trinina domu. Moc se nelišila od té mojí, když jsem to tam viděl poprvé. Ale aspoň jsem to tam včera nějak uklidil a už to tam nesmrdělo po zvratcích. Ale stejně jsem byl nervózní, když se po nás Taylor poprvé podíval.
Štvát lidi, to mu celkem šlo a kdyby něco řekl, hned bych po něm vystartoval. Ale nemusel jsem.

"Ahoj," ozvala se Bree, když do něj omylem málem vrazila. Podezíravě jsem sledoval, jak mu podala tašku se zbytkama ze snídani, kterou vzala s sebou. "Nemáš hlad?"

Taylor si tašku vzal, ale podíval se na mě.

20 - Otoč se (3) - A co vyhraješ... 2/4

11. dubna 2010 v 14:05 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us

Zhluboka jsem se nadechl a přikryl jsem si oči rukou. Sobota ráno. To jsem věděl. A to znamená, že jsem si mohl přispat a toho jsem se taky chystal využít, to taky proto, že jsem až do tří přemýšlel nad Marissou a jestli mi dá pokoj nebo ne. Ale jak jsem tam ležel a snažil jsme se zase propadnout do toho krásného světa nevědomí, rozptylovalo mě nějaké lechtání na břiše. V té rozespalosti jsem to nijak neřešil, tak jsem se znova zhluboka nadechl a soustředil jsem se na ten příjemný pocit, který se mi pomalu přesouval na hruď, až zmizel úplně. Nedošlo mi, co to bylo, než jsem ucítil cizí rty na svých a někdo mě pomalu líbal.

To upoutalo mou pozornost.

20 - Otoč se (3) - A co vyhraješ... 1/4

10. dubna 2010 v 17:07 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us
Nevím, koho moje chování překvapilo víc, jestli mě nebo Marissu, ale najednou jsem ji chytil za ruku a prudce jsem ji vtáhnul do domu.

"Hej!" ozvala se, ale víc říct nestihla - přitiskl jsem jí ruku na pusu a táhl jsem ji dál.

Upřímně - nevím, co jsem měl v plánu. Omlouval jsem si to tím, že jsem zkrátka zpanikařil. Nechtěl jsem si povídat venku, protože posledně to venku moc dobře nedopadlo. V mém pokoji to bude bezpečnější. Přece jen jsem měl zpátky dveře i zámek. Jen jsem nečekal, že Marissa nebude spolupracovat a kousne mě do ruky ještě předtím, než vůbec stačíme dojít ke schodům.

"Au!" Zamračil jsem se a pustil jsem ji.

19 - Otoč se (2) - A tak jsme tady 4/4

9. dubna 2010 v 14:25 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us

Po nějaké chvíli žárovka v jeho bytě zhasla a nechala nás ve tmě, až na malé světýlko nad sporákem z kuchyně. Možná by mě to zajímalo, kdybych neměl zrovna pevně zavřené oči, zatímco Judeův jazyk přesouval pozornost od jedné mé bradavky k druhé nebo kdyby se mi jeho stehno neopíralo o erekci.

19 - Otoč se (2) - A tak jsme tady 3/4

6. dubna 2010 v 21:17 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us

"Sakra, Trino! Otevři ty zatracený dveře!' Cuknul jsem sebou, když začal Jude bušit pěstí na dveře od koupelny a pak do nich kopnul. Nebyl jsme zvyklý, aby začal tak křičet nebo že by ho něco tak naštvalo. "Trino!"

Dorazili jsme k ní před deseti minutami a když mě Jude požádal o pomoc s taškami, nemohl jsem říct ne. Jen mě trochu překvapilo, že si nechal jenom dvě pro sebe. A taky to, že Trina byla doma úplně sama. Žádná party, ale dům byl ve stejně hrozném stavu jako obvykle… a Trina ještě v horším.

Hned jak jsme prošli dveřmi, bylo nám jasné, že je něco špatně. Zaprvé to tam smrdělo po zvratcích, ale to by mohla vysvětlovat louže za gaučem. Ale dost nás rozhodilo to, co jsme našli v kuchyni. Vytahané jídlo a kuchyňský nůž. A krev na lince určitě nebyla dobrým znamením. Sledovali jsme ji až do ke dveřím do koupelny, za kterým jsme slyšeli, jak se Trina dávila. Ovšem buď nás nemohla, nebo nechtěla pustit dovnitř.


"Trino!" křikl Jude znova. Já tam stál a nevěděl, co dělat, dokud se na mě konečně neotočil. "V šuplíku v kuchyni by mohl být klíč." Nic víc ani říct nemusel, vyběhl jsem zpátky do kuchyně a tam jsem prohraboval všechno možné šuplíky.

Takhle jsem si dnešní večer nepředstavoval. Ale upřímně - byl jsem rád, že jsme se tam zastavili. Co jsem mohl vědět - Trina mohla v té koupelně vykrvácet a už jen ta představa mě dováděla k záchvatu paniky.


Trina se musela opít a teď už jsem chápal Taylorovy obavy. A myslím, to co mě nejvíc překvapilo - že jsem měl fakt obavy. Bál jsem se o Trinu. Ještě nedávno jsem ji nemohl ani vystát a teď jsem byl mrtvý strachy, protože měla potíže a já nemohl dělat nic než najít ten zatracený klíč… a taky jsem měl strach o Judea. Jestli jsem někdy viděl čirou hrůzu, tak v jeho výrazu, když bouchal na ty dveře. A pořád zněl vyděšeně, když volal jméno své sestřenice celých pět dlouhých minut, dokud najednou neztichl a nezačal ji tiše prosit.

Znova jsem projížděl všechny šuplíky, jestli jsem ve spěchu něco nepřehlédl, když do kuchyně vešla nečekaná postava s nákupními taškami v ruce. Taylor se zamračil, když si všiml našeho nákupu.

"Tohle byl můj týden, Jude," zavolal a zavrtěl hlavou, ale když uslyšel Judea volat Trinino jméno a bouchat na dveře, jeho chování se úplně změnilo. Upustil tašky na podlahu a odstrčil mě stranou.

"Uhni, Moore," nařídil mi, natáhl se do šuplíku za mnou a vytáhl klíč - pravděpodobně ten, co jsem celou dobu hledal.


Šel jsem za ním ke koupelně. Jude okamžitě ustoupil, aby mohl Taylor odemknout. Jak se otevřely dveře, oba vběhli dovnitř - Taylor zachytil Trinu, aby nepadala do záchoda a Jude si prohlížel říznutí na prstě, které nevypadala vzhledem k jejímu celkovému stavu ni tak hrozně.

Ještě chvíli jsem tam stál. Celá ta situace vypadala hrozně nereálně, když tam Jude s Taylorem pomáhali Trině na nohy. Nemohl jsem si pomoct, ale přemýšlel jsem, jestli jsem i já vypadal takhle příšerně, když jsem se tenkrát tak zřídil. Snad ne, ale stejně jsem s ní soucítil. Tak špatně jako tenkrát mi ještě nikdy nebylo a ona se tak teď určitě cítila taky. Na druhou stranu - Trina s tím měla nepochybně mnohem víc zkušeností a já na to nebyl zvyklý vůbec. A vůbec jsem netušil, co dělat. V těch dveřích jsem si připadal naprosto neužitečný. A v koupelně bylo už úplně plno a Taylor s Judem měli situaci očividně pod kontrolou. Tak jsem udělal to jediné, co mě napadlo.

Uklízet po Trině nebylo nic snadného. Její prostředky na úklid byly dost omezené, ale ze všech sil jsem se snažil dostat ty zvratky z koberce a umyl jsem i krev v kuchyni. Taky jsem uklidil nákup a
ledničky vyházel prošlé jídlo. Dokonce jsem přinesl z auta Judeův nákup, aby se nezkazil. Aspoň že úklid pro mě byl něco známého a v Trinině domě tedy bylo co uklízet. Soustředil jsem se hlavně na kuchyň a když se mi zdála dost hygienická, rozhodl jsem se něco uvařit, vzhledem k tomu, že měl Jude hlad. Nic složitého, jen jsem zamíchal pár balení instantních nudlí a omáčky s tuňákem z konzervy. Když jsem skončil, už bylo půl jedenácté a bohužel - Taylor ucítil jídlo jako první.

"Hmmm, tos neměl," poznamenal, když přišel do kuchyně, ale když si všiml toho jídla, dodal:"Tos fakt neměl." Stejně ho to nezastavilo, jednoduše popadl talíř a nabídl si.

"Je Trina v pořádku?" zeptal jsem se, když si sedal ke stolu. Jen protočil oči v sloup.

"Bylo by jí líp, kdyby jí Jude nedělal takovou přednášku. Potřebuje se z toho vyspat. Vynadat jí můžeme i ráno."

"Zůstaneš tu přes noc, Taylore?"

Otočil jsem se. Jude vešel do kuchyně a vypadal pořád stejně naštvaně, jako když bouchal na ty dveře od koupelny.

"Budu tady," odvětil Taylor.

Jude neodpověděl. Našel vidličku a pustil se do jídla rovnou z pánve. Asi už musel být dost vyhladovělý. Nějak jsem se kvůli tomu začal cítit provinile. Sledoval jsem jeho záda a přemýšlel jsem, jestli bych mu mohl ještě nějak pomoct, když se z ničeho nic otočil a podíval se na mě.

"Do hajzlu. Promiň, Quinne."

"Nechcete už se oba klidit pryč?" zamračil se Taylor a pak ukázal na Judea. "A to jídlo tu nech. Tvůj malý kuchařík ti může něco uvařit i u tebe doma."

Jude se na mě omluvně podíval, asi myslel, že mě Taylor uráží… ale ne. Asi už jsem v něm neviděl takové hajzla po tom, co jsem slyšel o jeho rodičích a viděl, jak se stará o Trinu. I když, to mě brzo přejde. Bez dalšího slova jsem popadl Judeovy dvě tašky s nákupem
otočil se k němu, zatímco zhltal ještě pár soust.

"Zavolej, když budeš potřebovat, Taylore," prohlásil.

"Skvělý," poznamenal Taylor. "A nechceš s sebou vzít i Quinna? Určitě si to spolu všichni užijeme."

Jude po něm střelil vážnější pohled a Taylor tiše kývnul.

"Bude v pohodě, Jude. Postarám se o ni."

Jude položil pánev zpátky, došel k Taylorovi a dal mu pusu na čelo. Zarazilo mě to, netušil jsem, co si o tom myslet. Hned mě bodl osten žárlivosti, následovaný zmatením, protože mi to celé přišlo… svým způsobem hezké. Nelíbilo se mi to, i když to mohlo být sebenevinnější a přimělo mě to k myšlenkám, jestli si Taylor s Judem nebyli bližší než jsem myslel, ale bylo to… hezké. A připomnělo mi to Brada. Taky jsme si byli takhle blízcí. Nikdy jsme to neprokazovali fyzicky… ale byli jsme. Najednou jsem ucítil hroznou ztrátu a přemýšlel jsem, jestli to mezi námi bude ještě někdy stejné.

**********

"Nevím, proč si tohle dělá," řekl Jude pěkně vytočeně. Šli jsme po schodech do jeho bytu a on si úplně celou cestu sem stěžoval. Já jen poslouchal. Co jsem tak slyšel, pila celkem pravidelně, ale podle Judea se to poslední dobou začalo zhoršovat. "Musí se dát do kupy, nemůžu ji přece hlídat každý den."

Odemknul dveře a já vešel za ním. A až když jsme došli k lednici a on si ode mě chtěl vzít ty tašky s jídlem, tak se na mě doopravdy podíval. Na chvilku se zarazil, než si povzdychl, trochu se uvolnil a omluvně se na mě díval.

"Takhle jsem si dnešek nepředstavoval."

"Jo, to já taky ne," přiznal jsem a položil jsem nákup na linku. "Ale jsem rád, že to tentokrát nezkazily moje problémy."

Jude se jen usmál a já skoro přestal dýchat, když se mi místo do očí začal dívat na pusu a o krok přistoupil blíž. Asi jsem nad tím přemýšlel celou noc - jestli mě políbí nebo k tomu vůbec bude mít šanci. A celou noc jsem doufal, že jo. Ale i když se ke mně přiblížil, až se mě dotýkal hrudí a lehce ke mně naklonil hlavu, byl jsem tak nervózní, že jsem tam jen dokázal stát a zavřít oči, až mě nakonec lehce políbil. Vlastně jsem se cítil hloupě, že jsem tak nervózní. Rozhodně už jsem neměl problémy se s ním líbat, ale pořád jsem si na to zvykal. Nikdy jsem ho vlastně nepolíbil jen tak, z vlastního popudu, jako to dělal on. Ale reagoval jsem na něj. Jakmile se ke mně přitiskl pevněji a položil mi ruku kolem pasu, polibek jsem mu oplácel a pootevřel jsem rty, když se mi o ně lehce opřel jazykem.

Opíral se o mě pořád víc a já mu položil ruce na ramena a snažil jsem se sebrat odvahu dotýkat se ho i jinde. Zatím jsem se jen soustředil na líbání a pomalu jsem se začínal uvolňovat a občas jsem mu na chvilku vniknul jazykem do úst, jako bych ho ochutnával. Ale pak mi rukou sáhl po tričko a když mi začal palcem dráždit pravou bradavku, nadskočil jsem a Jude mě přestal líbat.

"Třeseš se," řekl, trochu zklamaně, i když ho to nezastavilo a hladil mě tou rukou po hrudi.

"Netřesu," zalhal jsem. Nechtěl jsem myslet na to, jak jsem byl nervózní. Už jsem začínal chápat, že tohle budu cítit pokaždé, když se mě bude dotýkat - a všechno to bylo o dost příjemnější, když jsem nad tím pořád nepřemýšlel. Nebylo to ani tak těžké, když se na mě Jude díval zpod těch dlouhých řas, jako by čekal, až ho zastavím. Místo toho jsem se mu zadíval do očí, až mi to začínalo být trapné a pokusil jsem se z toho uniknout jediným způsobem, jaký jsem vymyslel - naklonil jsem se, až jsem se ho dotknul nosem a dal jsem mu krátký polibek. Spíš takové malé mlasknutí, fakt ubohé. Takovou pusu jsem dával i mámě. Naštěstí se toho chopil Jude a začal mě líbat ještě agresivněji než předtím. Než jsem se stačil vzpamatovat, rychle mi strčil jazyk mezi rty a začal mi vyhrnovat tričko. Už jsem stačil zvednout ruce a on mi přetáhl triko přes hlavu, než mi vůbec došlo, že mě svléká. Sice to nebylo poprvé, ale zase mě to zarazilo a tentokrát jsem se odtáhl já.

"Jude…" Asi jsem zněl trochu vyděšeně, ale tak jsem se i cítil. Už takhle jsem byl úplně zmatený, když přišla řeč na to, na co jsem a nejsem připravený… tedy, byl jsem připravený na to, co jsem už dělali. Jen jsem netušil, jestli bych šel i do něčeho většího. Tentokrát jsem měl z jeho přítomnosti jiný pocit, ale to možná proto, že jsme v našem prapodivném vztahu udělali další krok. Tohle setkání bylo domluvené a záměrné. Sice jsme se o tom nijak nebavili, ale když jsme teď došli do jeho bytu, připadalo mi to jako rande. A netušil jsem, co mám čekat nebo co čekal on. Jen jsem chtěl zpomalit, než se mi to vymkne z rukou. Aspoň že to Jude poznal, i když mě odmítl pustit úplně, aspoň mě chytil za ruku.

"Přestaneme," řekl rychle.

"Ne. Teda… kurva." Povzdychl jsem si, vytrhnul jsem se mu a otočil jsem se k němu zády. Potřeboval jsem přijít na to, co chci vlastně říct. Jude se na mě jen zvědavě díval, když jsem přešel po pokoji sem a tam, než jsem se konečně posadil a podíval se na něj. "Tohle všechno je pro mě pořád hrozně nový," vysvětloval jsem. "Nevím, co vlastně děláme… nebo co bychom měli dělat…"

"Cokoliv budeme chtít," usmál se Jude a pomalu se přibližoval. Až v tu chvíli mi došlo, že místo, které jsem si vybral, je zrovna postel. A musel jsem se přemlouvat, abych nezačal couvat rychle pryč.

"Já nevím, co chci," plácnul jsem. "Hele, já tohle nikdy nedělal, Jude."

"Já vím," usmíval se. "Říkal jsi mi to."

"Jo, no tak celá tahle věc mě děsí, chápeš?" odpověděl jsme a najednou jsem se cítil úplně mimo. "Totiž, mám cucflek a máma ho viděla a pokaždý, když se mě dotkneš, tak nevím, jestli bych se za to měl cítit provinile nebo ne."

Jude se zarazil asi metr ode mě a nechápavě se zamračil.

"Provinile?" opakoval. "Proč bys…"

"Protože jsem gay," odsekl jsem popudlivě. "Občas mám pocit, že je to pořád.. špatný. Nechápu… proč s tebou cítím víc než bych cítil s jakoukoliv holkou." Zamračil se ještě víc a já v duchu zakňučel. Asi jsem to nevysvětloval zrovna správně. "Sakra," zamumlal jsem a složil jsem obličej do dlaní. Vůbec bych se nedivil, kdyby ode mě najednou odešel. Mohl mít přece kohokoliv, na koho si ukázal, tak proč se obtěžovat s takovým ztraceným případem, jako jsem já.

"To protože jseš gay," řekl tiše a já cítil, jak se posadil vedle mě. "Na tom není nic špatného, Quinne. Promiň… nevěděl jsem, že jsi pořád tak…"

"Tak na hlavu?" doplnil jsem a podíval jsem se na něj.

"Já chtěl říct zmatený."

Vydechl jsem a zavrtěl jsem hlavou.

"Já si nemyslím, že bych byl zmatený," odpověděl jsem. "Totiž, vím, že se mi líbí kluci… a že se mi líbíš ty. Jen nejsem zvyklý… se tak i chovat. Pořád jsem tak trochu mimo."

"Hele, já nemám zájem o nic, co bys mi nechtěl dát sám. A upřímně… možná postupujeme trochu moc rychle. Jen jsem myslel, víš, že už jsi na to připravený. Zrovna dvakrát sis totiž nestěžoval."

"Já vím,"řekl jsem rychle."Já jen… jen nevím, co bys… nevím, jestli jsme připravený…"

"Na sex?" doplnil mě. Občas jsem nenáviděl, jak všechno říkal na rovinu.

"Jo," ucedil jsem skrz zaťaté zuby. "Saka, vždyť bych ani nevěděl jak.

Jude se zasmál, ale přinutil se přestat, když jsem mu dal pohledem najevo, že nežertuju.

"Tak si s tím přestaň dělat hlavu. Stejně si myslím, že je moc brzo nad tímhle vůbec přemýšlet… a navíc můžeme dělat i něco jiného… když budeš chtít."

"Třeba?"

"No," povzdychl si, natáhl se na postel, položil mi ruku na hruď a stáhl si mě k sobě, až jsem se díval do stropu. "Můžeme tu prostě zůstat a povídat si… nebo jíst zmrzlinu, nebo pokračovat v tomhle…" usmál se, opřel se o loket a dal mi pusu na koutek úst," bez jakéhokoliv tlaku… uvidíme, kam se dostaneme, co ty na to?"

Musel jsem se na něj usmát a pomalu jsem se uklidňoval. Bez jakéhokoliv tlaku, tak mi to vyhovovalo, a proto jsem neměl žádný problém s oplácením polibku, když se přetočil nade mě, jeho koleno se nějak dostalo mezi moje nohy a mě najednou něco došlo. Věřil jsem mu. Jinak bych k němu asi nebyl před chvílí tak upřímný. Ale já mu fakt věřil a to mi asi pomohlo v tom, pokračovat dál. Přestal jsem nad tím přemýšlet a nechal jsem se od něj líbat.

19 - Otoč se (2) - A tak jsme tady 2/4

5. dubna 2010 v 10:01 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us

"To jí říct nemůžu," řekl jsem mu s vytřeštěnýma očima. "Už takhle je celá posedlá tím, aby poznala tvé rodiče. Jestli jí řeknu, že jedu k tobě, bude s nimi chtít mluvit… nevím, co jí říct, Jude. Bude je chtít potkat a jestli to nepůjde, nebude pro mě zrovna snadný…"

"Mě vídat?" zamračil se. "Nemůžeš si prostě něco vymyslet?"

"Jak dlouho? Znám svou mámu, bude se pořád ptát…"

19 - Otoč se (2) - A tak jsme tady 1/4

3. dubna 2010 v 18:19 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us
Večeře byla tichá… aspoň pro mě. Máma celou dobu mluvila o nových pracovních možnostech, ale já ji neposlouchal. Skoro jsem ani nejedl, na to jsem měl moc podrážděný žaludek. Pořád jsem myslel na Brada. Nebylo to tak těžké, když jsem měl ještě oči podrážděné od mýdla. Sice jsem se sprchoval, ale pořád to byl nechutný pocit. A nepochybně to mělo v sobě něco víc než jen tu špinavou vodu.

18 - Otoč se (1) - Vem, co půjde 4/4

2. dubna 2010 v 10:41 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us

Byl jsem na půli cestě k ní, když se najednou otočila opačným směrem. Ne že by mi utíkala. Jen šla ven z jídelny a když jsem tam došel i já, všiml jsem si jí - opírala se o zeď a čekala. Když se ohlídla přes rameno, zjistil jsem, proč najednou tak rychle zmizela.

Vypadala utahaně, ale spíš mě zaujaly slzy, co se snažila zadržet. Brečela. Když byla na dně, nikdy se tomu neubránila. Ale nikdy neuronila ani slzičku na veřejnosti. Proto nechtěla zůstat v jídelně, nedokázala se ovládnout, a to mi stačilo k tomu, abych jí dal ruku kolem ramen, přitáhl si ji a vedl ji ze školy.Skoro jsem si ani neuvědomil, že se neodtáhla, ne, dokonce se o mě trochu opřela.

Polibek

1. dubna 2010 v 18:04 | Phoebe Esteban |  Glosy
NEmám, co bych k tomu dodala, snad jen... užijte si.
Pro lepší přehlednost jsem z toho udělala milostný příběh Harryho a Voldyho, aby to mělo aspoň trochu originality:-P

BTW... povedlo se mi sehnat 148 stránek kvalitního glosátorského materiálu, tak kdo by měl chuť se do něčeho pustit se mnou, je vítán ;-)



18 - Otoč se (1) - Vem, co půjde 3/4

1. dubna 2010 v 10:56 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us

Tak dobře se mi asi spalo jen proto, že jsem byl tak utahaný. A taky vědomí, že poslední školní den a já dostanu svůj život zpátky… auto a telefon… a pár hodin s Judem Landona. Asi měl pravdu. Strávit
ním pár hodin bez všech těch potíží bude fajn. Už ani nepamatuju, kdy jsem si s někým jen tak vyšel ven.

Ale spíš jsem musel myslet na to, proč setra nešla do školy. Když mě tam máma ráno vezla, tvrdila, že jí není dobře. Měl jsem plíživý pocit, že se mi spíš chce vyhýbat. A to mě štvalo. I to, že Brad se ještě nevrátil. A začínal jsem mít pocit, že to bude dlouhý den.

"Pěkné." Nějak jsem neocenil tu poznámku od Taylora, vzhledem k tomu, že jsem byl zrovna ohnutý a sbíral jsem knihu, co mi spadla. Zbývalo mi pět minut do pauzy na oběd a tohle nebyla jediná věc, co se mi od ráda přihodila. Už několikrát mi upadly knihy, druhou hodinu jsem si hrál s tužkou takovým způsobem, až přeletěla přes půl třídy a když jsem šel ke skříňce, podjela mi noha na schodech.