Březen 2010

18 - Otoč se (1) - Vem, co půjde 2/4

29. března 2010 v 20:58 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us
No, to jsem nečekal. Fakt ne. Jen jsem na ni tupě zíral….dlouho zíral… zarazilo mě to.
"Jak?" Na nic víc jsem se nezmohl.

"Pořád máme něco našetřené," vysvětlovala. "Požádala jsem o jiné místo, díky kterému budu moct být doma častěji… ale to zvládneme, Quinne. Vážně myslím, že tak to bude nejlepší."

"Ale vždycky jsi tvrdila, že pracovat musíš." Ne že by mě to nepotěšilo. S Bree jsme vždycky chtěli mít mámu doma častěji. Ale pořád mi vrtalo hlavou, jestli n mě jen nechce dohlížet. V tom případě by to nebyla dobrá zpráva. To by mě dost uráželo.

18 - Otoč se (1) - Vem, co půjde 1/4

26. března 2010 v 17:50 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us
Otočil jsem se na svou sestru. Přemýšlel jsem, co mohla Meyersovi přesně říct. Jasně, asi mu neřekla nic, co by ještě nevěděl, ale to zas nevěděla ona. Něco na tom, že zatáhla naše problémy… a mě do téhle kanceláře mě… vyvádělo z míry. Včera večer se mnou klidně mluvila sama, proč už ne teď?

"Co to děláš, Bree?" zeptal jsem se a Meyerse jsem naprosto ignoroval.

"Myslela jsem, že by se mohla hodit malá pomoc..." odpověděla. "V povídání. Neříkej mi, že už jsi za ním nebyl."

"O tom teď nemluvím." Zíral jsme na její profil, protože se odmítala otočit ke mně čelem.

"Quinne…" začal Meyers, ale já mu skočil do řeči. Ještě jsem neskončil se sestrou.

17 - V nejistotě 3/3

24. března 2010 v 20:48 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us
"Můžu se tě na něco zeptat?"
Jude se na mě podíval z místa řidiče, nastartoval a pokrčil ramenama. "Jasně."
"Co si myslíš o mojí máme?"
Jude se na mě tázavě podíval, ale pak pustil ruce z volantu a opřel se. Očividně tu otázku bral vážně.
"Proč?"
"Ani nevím," řekl jsem. "Říkals, že tvá rodina je jiná… totiž, já vím že je. To, cos mi povídal, zní hrozně, ale stejně jsem přemýšlel…"
"Chceš vědět, jestli si myslíš, že se tvoje máma zachová stejně jako ta moje?"

17 - V nejistotě 2/3

21. března 2010 v 19:07 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us
Celý den se táhl. Celá ta situace mě pomalu doháněla k šílenství. Nenáviděl jsem, jak se Breein přístup každou chvilku měnil. Včera to vypadalo, že by to nějak šlo vyřešit. Teď se sotva podívala mým směrem. A od Brada jsem neslyšel ani slovo. Odešel včera pěkně naštvaný a asi se to moc nezměnilo. Do večera mě bude pravděpodobně nenávidět a já k tomu nebudu moct říct ani slovo.
Před obědem jsem měl sto chutí odjet.Ve škole jsem nemohl sestru najít a promluvit si s ní. Zato doma jsem se aspoň nějak zkusit přiblížit k Bradovi. Až na to, že to nešlo. V žádném případě už jsem zatahovat nemohl. Ne teď, když jsem si to u mámy už žehlil.
Když jsem mířil do jídelny, skoro jsem se musel smát té ironii. Tolik času jsem se vyhýbal mnoha lidem, odmítal jsem řešit své problémy a když jsem s nimi mluvil chtěl, buď byli v nedohlednu nebo se mnou nechtěli nic mít.

17 - V nejistotě 1/3

16. března 2010 v 16:55 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us
"Kluci, čas vstávat."
V duchu jsem zasténal při zvuku mamčina hlasu. Někde hluboko uvnitř e mi snažil mozek naznačit, že je čas vstát a mazat do školy, ale z nějakého důvodu mě bolelo celé tělo a na nějaký pohyb jsem nechtěl sad ani myslet.
"No tak, kluci, vím, že to bylo dlouhá noc, ale škola začíná za půl hodiny." Máma se nevzdávala. Jen jsem se překulil a přetáhl si polštář přes hlavu. "Tak honem, snídaně je na stole."
Nechtěl jsem myslet na snídani. Nechtěl jsem myslet na nic. Chtěl jsem jít spát. Spát. Spánek je fajn. Spánek. Jen…
Kluci? Kluci?! Jako v množném čísle? Fakt to právě řekla? Chvíli mi to trvalo, ale najednou na mě dopadly události předchozí noci. Důvod, proč jsem se cítil tak vyčerpaně, všechna ta psychická únava… a kurva, vždyť já usnul v posteli s Judem!

16 - Pravda je venku 4/4

10. března 2010 v 17:46 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us
Nešel jsem za ní. Ani jsem na ni nezavolal.Jen jsem sledoval, jak odchází a zhasla za sebou, i přes to, že jsem pořád stál v obýváku. Na chvilku jsem se cítil ztraceně. Sestra o mně věděla pravdu a stejně šla spát jako by se nic nestalo. Zítra si znova promluvíme, jak mi naznačila, ale všechno bylo pořád normální, aspoň v rámci mezí. Můj největší strach se rázem rozplynul - můj život tuhle noc neskončil, jak jsem pár hodin zpátky čekal. Vlastně jsem ho měl pořád… a sestru… a kamaráda, co na mě byl pořád naštvaný, ale aspoň si chtěl povídat. Mnohem lepší než jsem si myslel. Ale to mi ke štěstí nestačilo. Pořád jsem byl na nervy.

Donutil jsem se posadit se. Najednou už mi skoro nesloužily nohy. Ale mělo mě napadnout, že tu noc si prostě neodpočinu. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a já málem zakňoural nahlas. Napadlo mě, že to bude Brad a přece jen chtěl pokrčovat v té diskuzi. A to ě pěkně štvalo. Sotva jsem udržel oči otevřené.

Povzdychl jsem si a vyšel jsem ke dveřím. Přemýšlel jsem, kolik mě toho ještě do rána čeká. Letmý pohled na hodiny mi napověděl, že už je něco po půlnoci, tak jsem doufal, že to Brad nějak urychlí. Už jsem to chtěl mít urovnané, ale až teď mi začalo docházet, že tohle všechno k tomu tak nějak patří. Už jsem se začínal ježit a fakt jsem nepotřeboval další hádku. Asi proto se mi ulevilo, když jsem otevřel dveře a po Bradovi ani památky.

Stav překladů II

6. března 2010 v 23:01 | Phoebe Esteban |  Phoebe
Možná jsem tak trochu exhibicionista a ráda o sobě píšu, ale myslím, že následující článek bde zajímat víc lidí. Rozhodla jsem se, že OU nebude jediné privilegované a že bych se měla rozepsat i o stavu svých dalších překladů... více pod perexem:-)


16 - Pravda je venku 3/4

6. března 2010 v 17:04 | Phoebe Esteban |  FF - Ordinary us

"Quinne! Proč ne?" ptala se. Sakra, asi si to zasloužila vědět. "Ty bys mi to ani neřekl?"

"To není tak jednoduchý," odsekl jsem.

"Bradovi jsi to řekl! To očividně jednoduchý bylo!"

"Tomu říkáš, že to bylo jednoduchý?" vyštěkl jsem. "Tak se podívej, jak to dopadlo! A ne, Bree, neřekl bych ti to, protože hned jak se o tom zmíníš mámě, jsem v prdeli!" S vytřeštěnýma očima na mě zírala. Povzdychl jsem si a zabořil jsem obličej do dlaní. Předpokládal jsem, že nejpozději teď už odejde. Nechtěl jsem po ní takhle vyjet, ale na svou obranu musím říct, že jsem byl pod dost velkým stresem.