TB - Submisivita

14. prosince 2008 v 22:02 | Phoebe Esteban |  FF - CLAMP
Fandom: Tokyo Babylon
Název: Dominance a submisivita
Autor: Mithrigil
Rating: Dejme tomu od 15..?
Varování: Lehké náznaky slashe


23.01.1991
18:26

"Něco ti necháme, sestři, neboj-"
"A nedělejte nic, co bych neudělala já!" zavolala z předsíně.

Seishiro se zasmál a naklonil se přes otevřené dveře u chladničky."Ale, víš, Hokuto-chan," ozval se,"jak mám vědět, co bys v mé pozici Subarovi udělala a co ne?"

Subaru vzhlédl od míchání omáčky přesně v okamžiku, aby uviděl Seishirovu botu, která jen o chlup minula jeho hlavu - Hokuto měla celkem dobrou trefu. Zaječela, nebo se zasmála:"Rozhodně nechci přijít domů z rande a najít svého nevinného bratříčka svázaného a oblečeného do kůže."

-Subaru upustil lžíci. Omáčka ji hned chtivě spolkla.

Seishiro vytáhl talíř s nakrájenou zeleninou a zasmál se stejně jako předtím, jen o trochu hlubším hlasem."Nic takového bych přece neudělal - ne bez Subarova výslovného souhlasu!"

Subarovi se nahrnula krev do tváří a Hokuto se začala hihňat."Chovejte se slušně!" zavolala ještě neposledy a hlasitě práskla s dveřmi.

A ta lžíce pořád ještě vězela v omáčce.

Nějaké kleštičky, napadlo subaru, správně - možná hůlky? Nemůže tam přece sáhnout, když má rukavice. Skoro vůbec nevařil, ale byl si poměrně jistý, že tu nějaké kleštičky být musí. Na chvíli se nemusí stydět, jak s ním Seishiro pořád flirtuje, a… může se začít stydět, že se nevyzná ve vlastní kuchyni. Což taky vysvětluje, proč celou dobu míchal čajovou lžičkou.

"Ehm, Seishiro-san, já -"

Zvuk, který vydalo posunutí talíře po kuchyňské lince, zněl téměř jako povzdychnutí. Subaru se otočil po zvuku - Seishiro stál přímo za ním. Měl na sobě košili krémové barvy s knoflíčky, které se leskly stejným způsobem jako obroučky brýlí. Přes to měl zástěru s obrázkem dopravní značky, červený trojúhelník kolem černé lidské siluety s ručníkem a nápis "Muži v práci"."Já vím, já vím,"řekl a mírně se usmál."Omlouvám se, jestli tě ty řeči nějak vyvedly z míry."

"Ne, já jen, že -" no, sice jo, ale to bylo teď jedno, "já jen, no, upustil jsem lžíci do…"

"Aha!" zakřenil se Seishiro, otevřel jeden šuplík a vyndal ven hůlky - úplně jako by tu bydlel. (Ta myšlenka… nebyla tak děsivá jako dřív?) "Žádný problém," řekl, jemně šťouchnul Subaru do ramena, aby odstoupil, vylil omáčku na pánev a hůlkama si podržel lžíci u dna."Můžeš tam hodit tu zeleninu? Maso už by mělo být tak akorát."

"Jo, jistě." Sice trochu trapas, ale Subaru změnu tématu vděčně využil. Protáhl se kolem seishira a seškrábnul kousky zeleniny na pánev. Pomalu se začínal uvolňovat a cítil, že mu mizí rudá barva z tváří. Seishiro mezitím držel lžičku hůlkama a čekal, až z ní okape šťáva.

Pak ji bez zájmu odhodil do dřezu."Půjdu prostřít,"řekl a hůlky putovaly do dřezu za lžičkou. Vážně se tu vyznal lépe než Subaru."Je to to nejmenší, co můžu udělat po tom, jak jsem tě uvedl do rozpaků."

Subaru znovu slyšel ta slova"výslovný souhlas", nebezpečná a varovná, stejně jako olej prskající na pánvi."To je v pohodě,"řekl, i když si myslel něco trochu jiného."Vím, že bys nikdy… něco takového neudělal."

"Ne, pokud bys to nechtěl,"řekl Seishiro - ovšem ne tak žertovným tónem, i když ani ne atk vážným. Vážný není to správné slovo. Existuje vůbec nějaké takové?

"Vážně někdo něco takového chce?" vyhrknul Subaru dřív, než si to stačil promyslet.

Seishiro zavřel dvířka od skříňky."Jistě."


Talíře se ocitly na prostíráních, skleničky na ubrouscích."Proč?"

"Mají pro to několik důvodů," vysvětloval Seishiro. Kdyby Subaru nevěděl, o čem se baví, mohl by si myslet, že Seishiro povídá třeba o tom, jak co nejrychleji nakrájet ředkvičku."Některým lidem jde o důvěru. Takhle chtějí říct: vím, že bys mi nikdy neublížil, tak si se mnou můžeš dělat, co se ti zachce. A nic je nepotěší víc než dát svému milenci, co potřebuje, nechat ho vzít si, co chce."

Subaru zamíchal obsahem pánve - i když, možná se mu jen třásla ruka.

"Pro ty ostatní to není ani tak o podřízení se," pokračoval Seishiro a rovnal ubrousky. "Spíš chtějí mít proti čemu bojovat. Něco překonávat. Dokonce někteří z nejmocnějších a nejvlivnějších mužů na sbětě chtějí být svazování, protože všeho ostatního dosáhli moc snadno. Chtějí si vzpomenout, jaké to bylo, hrát podle cizích pravidel."


Ne, Subaru se nepochybně třásly ruce. Radši pustil rukojeť pánve a přemýšlel, proč mu tak zvlhly dlaně. "To mi přijde jako zastaralý nápad."

Seishiro se krátce zasmál a podíval se na něj přes okraj skleniček. "Když jsi ten
nejmocnější onmyouji na světě, Subaru-kun, možná by ses nad tím mohl trochu zamyslet."

Možná si na zápěstí vylil nějakou omáčku. To by bylo rozumné vysvětlení. Ale i přesto neměl v plánu jít si vyměnit rukavice.

"Je to divné, ano. Ale někteří lidé si užívají bolest. Taky to nechápu,," ušklíbl se Seishiro a podíval se na stůl - očividně byl s výsledkem spokojený. "Ale to není moje věc, pokud to tedy po mně nechce někdo, koho miluju. Pak bych si to asi musel pořádně rozmyslet. Přece jen - chci, aby byl ten někdo co nejšťastnější. Takže musím vědět, co přesně chce."

Subaru odstoupil od sporáku a otočil se směrem ke stolu. Nevěděl proč, ale Seishiro místo něj chytil rukojeť pánve, do druhé ruky vařečku a začal zeleninu míchat. Subaru musel něco říct, něco přece musí vymyslet, všechno je lepší než ticho -

"J-jak víš, že něco takového - že to chceš?"

Až na to, že, ale ne, něco takového asi neměl zrovna říkat…

Seishiro měl brýle zamlžené párou a na levé čočce měl olejovou kapku. Naklonil hlavu na stranu a usmál se - tak vlídně a uvědoměle, Subaru měl pocit, že tenhle úsměv si bude pamatovat navždy - a pak položil vařečku, natáhl se a vypnul sporák. Stejnou rukou si upravil brýle. Posunul si je až na špičku nosu. Subaru ho sledoval, srdce až v krku. Seishirův úsměv, Seishirovy brýle, Seishirovy dlouhé prsty.

"Chtěl jsem říct -" Ne, Ne, Subaru by měl přestat blábolit, protože přesně tohle teď dělá, blábolí."T-t-to není zrovna moc běžné téma, o kterém se dá mluvit nebo které vytáhneš, když nejsi… no… Já nevím, Teda…" Blížil se. "Seishiro-san, já-"

Byl. Blízko. Tak blízko, že Subaru neviděl zářivky ani kuchyňský stůl - jen Seishira, jeho hruď, slova na zástěře, "muži v práci", a pak záhyb Seishirovy brady až k ústům a očím a rozcuchaným, navlhlým vlasů.
Subaru měl mezi sebou zdí tak metr a půl, a taky tam byly dveře - mohl jednoduše utéct, kdyby chtěl.

Kdyby chtěl.

Seishiro najednou sklouznul rukama po Subarových ramenech až k zápěstím - a ty pevně stisknul, z ničeho nic, ale ne - ne naštvaně, ne bolestivě, jen - dlaní chytil okraje Subarových rukavic. Svět byl najednou celý rozmazaný a hřejivý a nasládlý a těžký a když Seishiro přitlačil na Subarovy ruce a přidržoval mu je za zádama (a zvládnul to jen jednou rukou, jen jednou, protože druhou mu uhlazoval rukáv), měl pocit, že mu něco zatemňuje mozek.

"Odhaluješ mi krk" řekl Seishiro - Subarovi to přišla spíš jako temná ozvěna ve vlastní hlavě.

Subaru vyteštil oči. Byl nakloněný ke sporáku, kde se přes okraje pánve valila pára a kapičky oleje vyskakovaly a prskaly. "Já…" Snažil se na Seishira znovu podívat, přišlo mu to téměř nemožné, konečně uviděl Seishirovy oči - a úsměv.

"Víš, co to znamená u zvířat." Jeho ruce - stisk na Subarových zápěstích byl tak neměnný, tak přítomný - a levou rukou ho hladil pod manžetou košile, po lemu rukavice."Pro nás to znamená to samé. Ale to nemusí znamenat, že se ti to líbí.," zasmál se,"ale jen že to chceš. Tomu se říká instinkt."

Subaru měl pocit, jakoby mu pod kůží něco hořelo.

"Ale, jak už jsem říkal," pokračoval Seishiro - proč Subarovi tak bušilo srdce, když Seishirovy prsty byly tak jemné a jeho hlas tak klidný? - "jestli se vážně poddáváš, tak je to o důvěře. Víš, že ti nikdy neublížím, ale stejně mi dáváš na výběr. Instinkt ti napovídá, že se o tebe postarám - že udělám, co budeš chtít. Že ti dám, co budeš chtít…" Možná - možná stisk zesílil."Jaké to je?"

Subaru nevěděl, jestli pro to vůbec existuje správné slovo.

"Subaru-kun?" Naklonil hlavu a přestal subaru hladit po zápěstí - Subaru se chtěl instinktivně natáhnout, ale nemohl, ne když měl ruce za zády."Chceš, abych tě pustil?"

Subaru ani nevěděl, jak odpovědět na tohle. Ale stejně se to snažil vyslovit, tiše blábolil a zase zaklonil hlavu; uvědomil si, že couvá. Ale ne ke dveřím - ke zdi. Netušil, jak vyjádřit tolik ano a tolik ne a jestli pro to odpověď ani není, snad to Seishiro pochopí.

Nepotřebuje k porozumnění řeč.

"Jestli chceš říct "ne", potřebuju to slyšet," zašeptal Seishiro, byl dost blízko, aby mohl šeptat,"jinak bych se mohl dostat do velkých potíží, až se Hokuto-chan vrátí." Seishirovy brýle se zaleskly a Subaru cítil bolest v ramenou a bolest v nohou, ale to možná proto, že na jedné noze cítil Seishirovu ruku; sjížděla mu po boku a kopírovala lem kapsy."Až tě uvidí tak svázaného, jak si o to řeknš, jak to budeš chtít."

Subaru cítil, jak má najednou tak… těsné kalhoty, jako ruka na jeho zápěstích-

Jako ruka na jeho zápěstích skrz kožené rukavice."Takže jestli stále pořádně nevíš, co chceš, Subaru-kun, nebo si myslíš, že by se ti to mohlo líbit, ale později, to nevadí - jen to řekni."

Touhle větou to jen ztížil.

"Mně to neublíží,"řekl Seishiro."Slibuju, že se neurazím."

"Já myslím," řekl subaru, ale už lhal, v tomhle stavu nemohl přemýšlet a měl pocit, že vůbec nepřemýšlí, jen zavřel oči a prohnul se v zádech a přemýšlel, proč ho ramena tak bolí, ale vlastně nebolí,"já myslím - Seishiro-san, já-"

Seishiro se - zasmál. Pustil ho. Odstoupil směrem ke sporáku, ruce po stranách - přes zástěru měl skvrnu, které si Subaru předtím nevšiml - to protože teď byl ve světle."Myslím, že si to potřebuješ promyslet,"ušklíbl se Seishiro."A to víc než dost."

Přesně.

"A!" prohlásil Seishiro moc nadšeně, moc jednoduše, jak to, že to bere tak klidně?"Myslím, že bychom se měli navečeřet, než to jídlo vystydne. Můžeš sem přinést nějakou fólii, abychom mohli zabalit jídlo pro Hokuto hned?" Zamířil znovu ke sporáku a podíval se do jednoho hrnce. "To abychom jí tam nedali ředkvičky - nemá je přece ráda, ne?"

"Jo," dostal ze sebe Subaru. Snažil se moc se nemotat, když šel ke skříni.

Počkat. Kam vlastně dával fólii?



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Silmarilien-Palantírilien Silmarilien-Palantírilien | 21. prosince 2008 v 11:45 | Reagovat

Uch, až mi z toho vyschlo v krku. :oops: :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama