TB - Bouřka

26. prosince 2008 v 10:36 | Phoebe Esteban |  FF - CLAMP
Fandom: Tokyo Babylon
Název: Bouřka
Autor: Fuyu-ni
Rating: PG13
Varování: Mikroskopické náznaky slashe
Poznámky: Spoilery na 8.chapter TB



To jsou ty chvíle, které se čas od času v noci stávají - pořád se jen vrtíš a přijde ti, že dýcháš strašně hlasitě a zíráš na strop - jen modrá a šedá, noc a stíny. A posloucháš zvuky svého srdce, které ti zní v unavených uších, a zběsile hledáš důvod, který tě vytrhl z konejšivého spánku.

Tohle je jedna z těch chvil a - aby to bylo ještě horší - strop nemá ten správný odstín a povlečení na tvé kůži je taky cítit nějak divně. Otočíš se na bok, hledáš, zoufale, očima a rukama v rukavicích, snažíš se v klidu dýchat i přes ten pocit, že tu něco nesedí, ten pocit, který nemůžeš jen tak setřást, to neznámé prostředí-

Rukama se dotkneš těla ležícího vedle tebe a rychle ucukneš, jako by ses popálil. Oči následují hned vzápětí a ty odmrkáváš tu mlhu nejistotu a tupě zíráš na člověka, který v klidu spí vedle tebe.

"Seishiro-san?" zašeptáš a on se lehce zavrtí, ale neprobudí se.

Ta noc se ti najednou promítne ve vzpomínkách - všechno, co se vlastně stalo. Byla tam ta žena a její zavražděná dcera - a tys jí lhal, lhal jsi, ale ne kvůli ní, kvůli - sobě. A pak jsi musel zajít za Seishirem, abys mu pověděl, že se s ním nakonec nemůžeš navečeřet. Ale on tě zatáhl dovnitř, něco o dešti a Hokuto a starostech, a osušil tě a zabalil do ručníku a posadil na svou postel a - byl k tobě tak hodný a tys prostě-

Natáhneš ruku zpátky k spícímu muži a nemůžeš zabránit horku, které se ti rozlévá po tvářích. Vzpomínáš si na jeho slova -

Ale jestli tě někdo nazve lhářem, sám ho zaženu.

-a pak jsi cítil jeho ruce, vzal tvůj obličej do dlaní a zvřel ti oči. Pak si pamatuješ jen tmu - tmu a teplo, a zvuk Seishirova hlasu a déště bubnujícího na střechu-

A často máš problémy s usínáním, často celé hodiny ležíš a zíráš na strop, nedokážeš zarazit proud myšlenek v unaveném mozku. Ale když Seishiro-san tiše zavřel dveře - moc si toho nepamatuješ, až na to odeznívající teplo a všechnu tu něžnou, přívětivou tmu, kterou jsi zachytil za očními víčky. Tak jsi jen zavřel oči, zabořil tvář do polštáře - známá vůně, okamžitě se ti stáhl žaludek a krev pulsující ve spáncích se uklidnila - a přívítala tě temnota, šumění deště ani nestihlo zaregistrovat, jak rychle jsi usnul.

Předpokládáš, že musel přijít někdy později - okamžitě se ti stáhlo hrdlo při představě, jak musíš působit nevychovaně - měl bys přece spát na gauči! Pohneš se, aby ses zvednul, ale prostěradlo se posouvá a postel pod tebou vrže a -

Povlečení zašustí, jak se znovu zavrtěl, tentokrát otevřel oči a zvědavě se na tebe díval. Cítíš se skoro směšně - nachytaný v polosedu, pusu pootevřenou, tupě na něj zíráš, zatímco ti pohled oplácí, vlasy nezvykle rozcuchané.

Něco ohledně toho, jak mu vlasy trčí na všechny strany, ti dělá hodně zajímavé věci s žaludkem. Ignoruješ to. "Já - měl bych se přesunout na gauč," vydechneš, ohleduplně šeptáš, trochu tě překvapuje zvuk vlastního hlasu v těch stínech a tichu.

"Cože?" zasměje se lehce, jeho hlas zní v noci hrozně hluboko. Prohlíží si tě očima - bez brýlí, a to má taky vliv na tvůj žaludek, jako by se ti chtěl otočit kolem dokola, jako bys něco divného snědl.

"Ga-gauč," snažíš se dát najevo to, že tu nemáš co dělat. Prostě ti to přijde důležité. Tvůj žaludek pro to hlasuje taky, i když slova "Nějak neděláš dobře mému žaludku" nejsou zrovna ta, která hledáš.

Prohlíží si tě s ospalým rozčarováním. "Subaru-kun," zamumlá a natáhne k tobě ruku, položí ti dlaň do vlasů, čímž opět rozrušil tvůj žaludek."Nemusíš spát na gauči."

"A-ale já jsem -" zkusíš to znovu zbytečně, ale one tě prostě nenechá.

"V pohodě tam, kde zrovna jsi." A přitlačí ti hlavu zpátky na polštář, jemně - dovolíš mu to a snažíš se uvolnit všechno to napětí, co cítíš. "Je tu dost místa pro nás oba," pokračuje.

A asi má pravdu, ale jestli jo, tak proč - proč se zrovna v tu chvíli posune blíž k tobě, cítíš na posteli jeho váhu, jak se k tobě přibližuje? A proč se ty - nakloníš, s nemožně se třesoucíma rukama, dokud si neopřeš čelo o jeho hruď? Cítíš jeho ruce, silné a ochranitelské, a začneš se třást, i když se cíttš tak - bezpečně a -

"Běž spát, Subaru-kun," zamumlá ti do vlasů, a ty se snažíš vzpomenout si, jak se vlastně dýchá, když mu zaboříš tvář to pyžama.

Ta bouřka se musela někdy zase vrátit, protože zatímco se tvoje srdce uklidňuje, zase slyšíš na střeše dešťové kapky v rytmu, který tě zase ukolébá ke spánku, stejně jako pravidelné zvedání a klesání jeho hrudi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kájula Kájula | Web | 26. prosince 2008 v 11:17 | Reagovat

Poslední dobou jsem hrozný cíťa. :oops:

Tahle ff mi vehnala do očí slzičky a myslím si, že nejen mně. :oops:

Seishiro-san je tak... awww. :oops:

Krásné, úžasné, tleskám autorce i překladatelce! ;-)

Myslím si, že velký dojem dělá ta druhá osoba, ve které je to napsané. :oops:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama